The Neverhood - Chodba Záznamů (CZ Preklad)

[Brut]

Spolupracovali: churchyard (Miroslav H.), Spade, Rosseta, Screnchy Park, Willie trombone, kenor, Batrachus (Richard Weiss), Postrach, Kika, Kern, oldaf, MiŠ, Emi95, Klayman 8 gen, Mashaunix, lluminall, Richard Weiss...

Úvod

Jsem Quater. Čti má slova a buď mým přítelem.
Otec mi přikazuje, abych zaznamenal pravdu historie, tak, aby se čtenáři poučili od těch, kdo kráčeli před nimi.
Dávám tedy každému ze svých sedmi synů jednu z těchto plastelínových stěn, jenž se samy vyrývají a tak zaznamenávají historii.
Tato stěna automaticky zapisuje vše, co se děje v tomto světě a ve všech ostatních světech obsahujících jednu z ostatních stěn.
Hle. Kdokoli, kdo si bude pohrávat s obsahem těchto stěn, bude považován za Otcova nepřítele. Já tě také nebudu mít příliš v lásce.
Tato stěna je darována Otcem. Naučí tě získat moudrost, poctivost a dovednosti pro řešení problémů.
Ve svém životě musíme všichni dělat rozhodnutí. Kdykoliv přijde takový čas, buď připraven učinit správné volby.
Pokračuj v tom, co víš, že je pravda, ač pravdu je často těžké spatřit. Tyto stěny možná nesou jedinou pravdu, kterou kdy poznáš.
Quater.

Otec

Otec je laskavá bytost, kterou nikdo nikdy neviděl. Otec je za hranicí našeho chápání. Všechno, co lidé ví, je, že tady byl ještě předtím, než nějaké tady existovalo. Je šťastný a užívá si bytí. Říká se, že je veliký a mocný; a podle toho, co víme, zde před ním nikdo nebyl. Je z druhé strany. Na druhé straně nikdo nebyl, ale předpokládáme, že je to úžasné místo, kde je klid beze smrti.

Quater

Quater je jediná bytost, kterou Otec kdy stvořil. Byl Otci dobrým přítelem po mnoho věků. Quater je oficiálním prostředníkem mezi všemi bytostmi a Otcem. Vzhledem k tomu, že je sám bytostí stvořenou Otcem, nelze jeho pozorováním o Otci mnoho zjistit. Avšak, pokud je komukoli cokoli o Otci známo, prozradil to právě Quater. Quater ukoval sedm korun pro sedm bytostí, které stvořil, aby je Otec uznal za vhodné. Quater opustil pohodlí Otcovy přítomnosti, aby osídlil nový svět, kde by si jeho bytosti mohly najít vlastní místo, což by jim umožnilo vcítit se do Quatera.

Ogdilla

Quater vytvořil Ogdillu jako pokusný subjekt. Dal mu korunu, přestože neměl hlavu, na kterou by si ji nasadil. Ogdilla je masa modrého plynu, která si jen stěží uvědomuje sebe sama. Říká se, že Ogdilla je duchem dobrodružství, neboť v den, kdy byl stvořen, opustil Quaterovu domovinu a hnal se přímo vpřed bez zastavení...
Ogdilla zachytil mnoho částic z vesmíru, které nalezly šťastný domov na jeho zádech.
Ogdilla je nyní přesně milionkrát větší, než když ho Quater stvořil, a mezi obyvatele jeho zad patří Drobečky Rilionátu.
Drobečky Rilionátu byly v neustálém konfliktu s Drobečky Rodu. Drobečky Rodu pěstovaly na Ogdillových zádech jídlo používajíce svoje vlastní sliny. Drobečky Rilionátu neměly sliny, ale zato obývaly většinu Ogdillova povrchu. Drobečky Rilionátu byly znechuceny veškerým tím pliváním, které Drobečky Rodu dělaly, a také v tom nerady šlapaly.
Spor mezi Drobečky Rilionátu a Drobečky Rodu přetrvával po staletí. Konflikt nebyl nikdy fyzicky násilný, ale zato plný skučení, posměšků, ostrých úšklebků, zvratů a podobně. Toto období je známo jako "Oobla Senchter Hakkt" nebo "Tři tisíciletí konfliktu", ačkoli doopravdy to trvalo spíše dva a půl tisíciletí. Během "Oobla Senchter Hakkt" došlo k incidentu, který dal v jednu chvíli všem Drobečkům zapomenout na vzájemné nepřátelství, v důsledku však ještě zhoršil konflikt mezi nimi.
Sedmadvacátého dne osmého měsíce, během jedenáctého roku prvního století druhého milénia "Oobla Senchter Hakkt" se Drobečky Rilionátu probudily, aby našly zvláštní, obrovskou bytost, spící v Screnchy Parku. U její hlavy bylo jezírko, do kterého ve spánku slintala. Když pominulo ráno, začal se kolem giganta shromažďovat dav Drobečků. Čím víc dav rostl, tím víc Drobečků se spolu začalo bavit. Hluk nakonec zesílil natolik, že se obr vzbudil a posadil. Ukázal své ohromné zuby a zavrčel na Drobečky z hloubi svého rozměrného těla. Drobečky ho nakrmily, ze strachu, že by je mohl sežrat zaživa. Obr by si do úst mohl najednou snadno hodit tři nebo čtyři z nich. Vypadal i na obra velmi bizarně; nepodobal se ničemu, co kdy dříve viděly. Na jeho hlavě byl prstenec masa, který začínal skoro na samém vrchu, stáčel se dolů a připojoval se k jeho čelisti. Tři Drobečky, jeden na druhém, by si mohly do prstence stoupnout. Měl obrovské rty, které kryly jeho ohromné zuby, zatímco Drobečky neměly rty vůbec. Nad rty, téměř na vrchu jeho obličeje, byly dvě věci ve tvaru koulí; na každé z nich byla jedna tečka. Obr je zřejmě používal k pozorování věcí, neboť tečky se pohybovaly směrem k tomu, kdo k němu mluvil. Jeho tělo bylo na jeho velikost krátké, zatímco jeho nohy byly mimořádně dlouhé. Z jeho hrudi trčely tři špičaté rohy.
Po několik dnů se Drobečky pokoušely promlouvat k obrovi, aby zjistily, jestli jde o přítele nebo nepřítele, ničeho ale nedosáhly. Jeho mluva zněla příliš hluboce, temně a hlasitě; příliš jim to připomínalo to dunivé vrčení, které vyšlo z hloubi jeho těla. Drobečkům se nelíbila a nerozuměly ji. Nebyly ani schopné určit, kde jedna slabika končí a druhá začíná; a porozumět větám bylo zcela nemožné. Aby ho nemusely poslouchat, neustále ho krmily. Drobečky Rilionátu u obra nedržely žádnou stráž; nemohly by ho totiž přemoci. Obr je ale nikdy neohrožoval. Král Rilionát chtěl získat obrovu důvěru, aby ho mohl přimět dupat po Drobečkách Rodu. Král Rilionát často chodil do Screnchy Parku hovořit s obrem. Chtěl na něj zapůsobit, a tak k němu přiváděl nejlepší akrobaty z Cirkusu Rilionátu. Král nařídil jezdci na jednokolce, aby projížděl prstencem na obrově hlavě, zatímco skokan do vody dělal akrobatické skoky z obrových ohromných rtů do sudu s vodou stojícího u jeho nohou. Během těchto ukázek mistrovství artistů obr jen nehybně stál a usmíval se. I když se akrobati houpali na rozích trčících z jeho hrudi, obr stál jako kamenná socha s pošetilým úsměvem na tváři. Když král viděl, že obr artistům lezoucím a smýkajícím se po jeho těle neublíží, znásobil svou snahu se s ním pokusit dorozumět.
Den co den chodil král za obrem, aby se mu pokusil sdělit svou touhu po tom, aby obr chodil a dupal po Drobečkách Rodu. Obr se na krále často usmíval; kýval hlavou, když král kýval svou; třásl hlavou, když král třášl svou. Když se král udeřil do čela, obr se udeřil do čela. Když král napodoboval chůzi a ukázal směrem ke Království Rodu, obr vstal a zatančil. Král Rilionát byl rozzuřený! Zatímco obr stále tančil, král nařídil všem Drobečkům z Rilionátu, aby na něj házely věci. Jelikož ho neustále krmily, měly po ruce pouze jídlo, a tak ho po něm házely.
Obr se pokoušel sníst tolik hozeného jídla, kolik jen bylo možné, ale nemohl stačit na zběsilé tempo, se kterým ho na něj Drobečky házely. Otočil se a odešel od nich směrem ke Království Rodu. Jelikož na něj hodily tolik jídla, šlapal do něj nezávisle na směru, kterým se vydal. S každým krokem se mu více a více jídla přilepovalo k chodidlům. Drobečky jásaly, tleskaly a poskakovaly, když obr pokračoval směrem ke Království Rodu! Obr se otočil, aby se na Drobečky podíval, a tak přestaly jásat a připravily se k házení dalšího jídla. Ale obr se nevrátil; pokračoval dál ve stejném směru, vstříc Království Rodu.
A tak Drobečky Rilionátu velice oslavovaly! Doufaly, že jakmile obr dorazí do Království Rodu, rozmačká Drobečky Rodu, které Království Rilionátu tolik obtěžovaly. Král Rilonate pronesl vášnivý projev:
"Tak, tolik pro mocného obra! Domnívám se, že dlužíme velké díky tomu kolosovi, který bude už brzo kráčet po Rodě a udělá z něho tolik kaše! Jeho nezměrná chodidla za okamžik rozdrtí našeho odvěkého nepřítele. Rozmačkáni jeho mamutím tělem, tito nevýslovní bídáci budou stlačeni do hnusné špíny, kterou vždy představovali. Budeme osvobozeni od jejich neustálého jekotu, posměšků a chvástání. Onen prostoduchý titán je naším národním hrdinou! Tento tupý mamut by měl být největší ze všech postav v historii Rilonate. V Ogdille není ničeho, co by se rovnalo jeho natvrdlosti a ohavnosti, ale nakonec - přišel k nám. Ohromná hromada gargantuy - avšak zbavili jsme se ho. Ale myslím, že bysme měli být vděční, že nás ten slabomyslný tvor také nazašlápl. Neumím si představit jediný důvod, proč by se sem měl vracet... a vy?"
Mezitím Drobečky Rodu obra slyšely, dlouho předtím, než ho vůbec uviděli. Každý jeho krok znamenal hluboký, dutý zvuk na sutí a odpadem pokrytém povrchu Ogdilly. Vystrašení a rozechvělí Speckové stáli. Konečně ho spatřili! Viděli jeho velkou prstencovou hlavou, velké rty a rohy trčící z jeho hrudi. Ale co na ně nejvíce zapůsobilo byla jeho chodidla. Vlastně je spíše ohromovalo to, co z jeho chodidel viselo. Speckové v tichosti ohromeně stáli. Věděli, že přišel směrem od Království Rilonate. Zapracovala jejich představivost. Speckové z Rodu byli presvedčeni, že obr skočil na Specky z Rilonate a rozmačkal je na kaši. Jak se obr približoval blíže a blíže, šířili sa davem reči, že obr vyvraždil Specky z Rilonate a nyní prišel do Království Rod proto, aby i je zašlapal. Někteří ze Specků s křikem utíkali pryč, ale většina z nich jen tiše stála, protože věděli, že nemohou utéci pred hrůzostrašnýma nohama obrovýma. Potom však jeden z Speck of Rod začal tleskat. Nejprve si o něm ostatní Speckové pomysleli, že je blázen, ale potom začali tleskat i oni. Zanedlouho tleskala celá nevelká skupina. Když obr pristoupil blíže, většina davu tleskala, pokřikovala a poskakovala nahoru a dolů. Měli naději, že jestli si obr pomyslí, že jsou radi, že Drobečky Rilionátu jsou nyní rozdupané na puding, možná by je mohl ušetřit a být jejich budoucím hrdinou.
Když se obr přiblížil k davu Drobečků, začali křičet ještě více. Potom se dav rozestoupil a Král Rod prošel. Pak, před svým lidem stojícím u nohou obra, začal řečnit: "Ó Velký Obře! Díky Vaší Mocné, Ohromné, Přátelské maličkosti! Díky za rozšlapání Specků z Rilonate a rozmačkání jich na kaši! Vaše obrovské nohy v mžiku rozdrtily našeho dlouholetého nepřítele. Rozmačkáni pod Vaší vahou, jsou tito nevýslovní hidioti (hnusní idioti) konečně tím, co dosud představovali; odpornou špínou. Teď jsme konečně navždy zbaveni jejich neustálého pokřikování, škádlení a posměšků. Vy, Úžasný Obře, jste náš národní hrdina! Ó, Vaše Obrovskosti, Vy můžete být jednou z největších postav historie Rodu. Není nikoho na Ogdille, kdo by se Vám vyrovnal. Vy, Děsivý Gargantuo, můžete být v této zemi druhý nejdůležitější, hned po mě. Samozřejmě pokud nechcete být ten první. Mimochodem, velké díky Vám, Fenomenální Behemote, že jste nás taky nezašlápnul. Mohu Vám pouze nabídnout skromné královnství, Vaše Ohromující Zrůdnosti, jako odměnu za Váš úžasný čin, který jste pro nás dnes vykonal. Toto království jistě není hodné Vaší monumentální velkoleposti; nemusí se Vám moc líbit. Nemusí se Vám zamlouvat nic z toho co Vám nabídneme, vše, co tu máme, je malinké oproti Vaší velikosti. Vše, co je naše, je přirozeně i Vaše, ale nevím, byste s tím mohl dělat. Myslím... Rozumíte mi?"
Obr se usmál na Specky z Rodu, kteří se usmívali na něj, dokud k nim nepromluvil. Jeho hlas zněl pomalu, hluboce a nezřetelně. Pohlíželi jeden na druhého a krčili rameny. Speckové z Rodu se rozhodli navrátit k tomu, co dělali předtím, než obr přišel. Při odchodu si průběžně nahlíželi přes ramena, aby se ujistili, že obr nezvedá jednu ze svých obrovských nohou a nezašlápne je. Ten se nepohnul z místa, kde stál, a usmíval se, dokud nebyli v nedohlednu.
Dalšího dne byl obr přesně tam, kde jej Speckové z Rodu zanechali, akorát seděl. Tak se Speckové zaobírali svou každodenní prací a občas pohlédli přes rameno na obra, aby se ujistili, že se nezvedl. To se neměnilo po několik dní. Nakonec obr vstal a začal následovat několik Specků po okolí. Zdálo se, že sleduje, jak jim jdou jejich každodenní úkoly. Stále se usmíval, zatímco je sledoval, ale již ne tolik. Den po dni, měsíc po měsíci, sezonu po sezoně, sledoval jejich péči o pole od setby po sklizeň.
Počas sklizně si mnoho Specků všimlo, o kolik hubeněji obr vypadá a jak málo se usmívá v porovnání s tím, když poprvé přišel do Království Rodu. Když se o tom bavili, zjistili, že jej nikdo neviděl jíst, po celou dobu, co tam je. Pár Specků se dalo dohromady a doneslo obrovi jídlo. Když obr uviděl, že mu donesli jídlo, vypadal vyděšeně! Vstal a utekl daleko od Kingdoms of Rod a Rilonate.
Není oficiální záznam o tom, kdy byl obr naposled viděn, nebo kdo jej viděl jako poslední, ale pár Specků z obou Království trvalo na tom, že obra viděli stoupat do nebe brzy ráno několik let po jeho útěku z Království Rodu.
Někdy v době obrova útěku přišli do Království Rodu špioni z Království Rilonate a spatřili, že Speckové z Rodu nebyli vyhlazeni. Všimli si dokonce, že jejich nepřátelé nejsou ani trochu potlučeni! Tato zpráva se dostala ke králi Rilonate, který byl šokován a naštván, že Speckové z Rodu zase jednou zmařili jeho vlastní Speck Kingdom. Vyslal delegaci do Království Rodu, aby se setkala s delegací Specků z Rodu. Když delegace z Rilonate dorazila do Rod, bylo všude velké pozdvižení. "Měli jste být rozmačkáni!" řekl zástupce Rilonate. "No, vy jste měli být utlučeni!" řekl zástupce Rod.
Rostlo napětí a létala obvinění! Každá strana obviňovala tu druhou za přetvoření nejslavnějšího projevu jejich krále na kopec lží. Obě delegace navzájem svým králům vzkázali, že mezi jejich říšemi nikdy mír nastat nemůže. Když ze setkání odcházeli, dělali na sebe dlouhé nosy. "Oobla Senchter Hakkt" byl zpět v plném proudu.
Král Rilonate byl stále více znaven tisíci lety hašteření mezi jeho Specky a Specky krále Roda. V zoufalém tahu, který měl přinést den míru, vyzval Krále Roda k tajnému stekání v centru Ogdilly. V třicátém čtvrtém měsíci druhého dne, během osmdesátého devátého roku století "Oobla Senchter Hakkt" se králové setkali. Králové hledali dva týdny řešení, které by bylo spravedlivé pro obě království, ale bez výsledku. Mezitím se Ogdilla cítil tak znaven úzkostí, kterou cítil na svých zádech, že rozdělil všechny Specky z Rodu na jednu stranu svých zad a Specky z Rilonate na tu druhou. V silných otřesech se Ogdilla rozdělil do dvou bytostí plovoucích nezávisle na sobě. Jediný problém byl, že Král Rod skončil na straně se Specky z Rilonate, a Král Rilonate se ocitl na polovině se Specky z Rodu. Král Rilonate byl nejprve mylně považován za Krále Roda, ale rychle Specky z Rodu opravil, že je Král Rilonate. Speckové z Rodu jej okamžitě rozsekali na tenké plátky a krmilo jím své mladé. Avšak Král Rod řekl Speckům z Rilonate, že je opravdu jejich králem, a protože mnoho Specků z Rilonate svého krále nikdy nevidělo, uvěřili mu. Nakonec dal Král Rod Speckům z Rilonate postavit velký zámek pro své děti, které byly napůl Speck of Rod a napůl Speck of Rilonate. Král Rod, považován za Krále Rilonate, dočkal se do té doby nemožného harmonického splynutí svých Specků.
Speckové z Rilonate nepěstovali potravu na Ogdillových zádech za pomoci svých slin tak jako Speckové z Rodu; místo toho dřeli hlavami o jemné, ježaté, jako tráva vypadající částečky, které se přilepily a zakrývaly část Rilonate na Ogdillových zádech. Odíráním byly způsobovány elektrostatické změny, které narůstaly a narůstaly, až začaly ze Speckovských hlav vystřelovat malé bleskové oblouky. Modrý Ogdillův plyn v bezprostřední blízkosti bleskových oblouků reagoval změnou v Kostky o velikosti sousta citrónové müsli tyčinky. To byl pro Specky z Rilonate jediný zdroj jídla.
Každých 247 dnů (to byl pro Specky z Rilonate jeden rok, zvolený zcela náhodně, jelikož Speckové neměli roční období) Speckové pořádali roční hostinu, které se říkalo "Fillange per Jungi." Onen velký den začínal Koncertem Drhnutí, kdy se celá populace Rilonate, mladí i staří, odírali hlavami o ony ježaté částečky dokud nepadli vyčerpáním, neschopni pohnout údem. Asi tři hodiny po tomto záchvatu šílenství se některým Speckům navrátil dostatek sil k tomu, aby se mohli znovu nejistě postavit na nohy. Potom muži započali Sklizeň Kostek, ženy připravovaly kulinářské pochoutky: Kostkové fondue, Kostkový salát, Kostkovou pečeni, Kostkovou polévku, Kostky na špejli (pro děti), Kostkové těsto, Kostkové filety, Kostkový koláč, Kostkové jednohubky, Kostkovou nádivku, Kostky na divoko, Kostkové kebaby, Kostkové pivo, smažené Kostky, Kostkové buchty, fritované Kostky, Kostky na rožni, Kostky s dušenou směsí, polévané Kostky, Kostky se smetanou pandowdy - jablečný koláč se smetanou, to je fakt něco na překládání.. -kenor, grilované Kostky, zapékané Kostky, Kostky na kyselo, Kostky pečené na kameni (pro dospělé), dušené Kostky, uzené Kostky, a samozřejmě také Zuzanin Kostkový bublinkový chléb . Zatímco se lahodná vůně Kostkových pokrmů pozvolna šířila vzduchem, ti, kteří nebyli příliš zaměstnáni, si našli čas zúčastnit se v zábavných "Fillange per Jungi" hrách, jako třeba: "Pojď sem", "Hej, právě jsi vrazil do lokte mého kamaráda", "To tam budeš jen tak postávat" nebo "Tohle je můj kbelík". Den vyvrcholil "Fillange per Jungi" tancem, který byl prováděn vleže na zádech s nohama tak vysoko ve vzduchu, kam až je jen mohli dostat, a první místa patřila těm, kteří zvedli chodidla úplně nejvýš.
Král Rod, o kterém Speckové z Rilonate smýšleli jako o králi Rilonate, používal "Fillange per Jungi" jako příležitost ke kampani na znovuzvolení, dvanáctého dne po tomto pikniku byl totiž volební den. Speckové chodlili k volbám každý rok, ale vždy měli pouze dvě možnosti: zvolit krále Rod zeleným volebním lístkem nebo zvolit krále Rod fialovým volebním lístkem. Tak jako tak, král Rod byl vždy znovuzvolen."Fillange per Jungi" byl Specky z Rilonate zapomenutý Den Smíření. Věděli, že v minulosti tu býval pevně stanovený den známý jako Den Smíření, ale byl zapomenut dříve než král Rod převzal pozici krále Rilonate. Alespoň věděli, že tu vůbec kdy nějaký Den Smíření býval, ale nemohli si vzpomenout, na co vlastně smíření potřebují. Potom co král Rod zabral trůn, speck jménem Hefamut, během demolice slévárny na boty, objevil povrchní historické odkazy na Den Smíření pojmenovaný jako "Fillange per Jungi." Královi rádcové svému pánu poradili vyhlásit nové "Fillange per Jungi" a nařídit marketingovému oddělení, aby vymyslelo nějaké zábavné věci, které se tohoto dne budou dít. Nikdo nemohl přijít na nic, k čemu by smíření potřeboval, a tak je tento den znám především pro roční hostinu nebo taneční události.
Speckové z Rilonate určovali čas, kdy jeden den končí a nový den začíná tak, že nechali Určitele Dne držet Určitelský Kámen u boku na vzdálenost ruky. Jakmile toho dne nebyl Určitel Dne déle schopen udržet ruku nataženou, den byl za prohlášen za ukončený a dalšího dne Určitelský Kámen převzal nový Určitel Dne. Být Určitelem Dne byla opravdová pocta, ale žádné speckovské ženě nebylo dovoleno stát se jím vícekrát než jednou do roka.
Speckové z Rilonate se ženili po třech... Dva ženiši a jedna nevěsta, nebo dvě nevěsty a jeden ženich. V každém případě druh či družka musela střídat své dva partnery každý den, jednoho dne být společníkem jednomu z nich a druhého dne zase tomu druhému. Každým Speckovským rokem se pořadí prohodilo, začínal druh, který byl minulého roku o jeden den ochuzen. Svatební obřad Rilonate byl krátký a jednoduchý: Tři speckové předešli dne stanoveného pro jejich svatbu před krále; každý z nich pronesl svou přísahu, která se skládala pouze ze slibu přijmout zvyky svého protějšku a slibu nikdy se nestat ošklivým. Přísahy se opakovaly takto: Král postupně řekl každému ze specků:

"Ty, ___, slibuješ, že se nikdy nestaneš ošklivým?," načež každý popořadě odpověděl "Tak slibuji."

Potom, v případě svatby jednoho ženicha se dvěmi nevěstami, král promluvil k ženichovi:

"Opakuj po mně: Já, ___, si beru tebe, ___, aby jsi se stala jednou z mých zákonných manželek, a tebe, ___, aby jsi se stala druhou z mých zákonných manželek."
Obvykle se ozvala slova odporu z úst jedné ze dvou nevěst nebo jednoho ze dvou ženichů (v případě jedné nevěsty a dvou ženichů), který se cítil být opovrhován, protože nebyl během slibu jmenován jako první. O rozvod většinou požádal ten partner, který byl ošizen o svou spravedlivou porci manželských dnů během přestupného roku, kdy den navíc připadl druhému partnerovi, který následně nového roku obnovil předešlé pořadí!

Bertbert

Quater stvořil svou další bytost tak, aby se více podobala jeho zevnějšku. Pokusil se vytvořit přesnou kopii sebe samého, ale protože nebyl tak dobrým tvůrcem bytostí jako Otec, vzniklá bytost úplně přesnou kopií nebyla.
Bertbert byl obdarován řečí a rozumem, ale nemohl pochopit, že se liší od Quatera. Myslel si, že on sám je Quater. Okamžitě vyrobil sedm svých vlastních korun a začal tvořit své vlastní bytosti k obrazu svému. A protože Bertbert byl ještě horším tvůrcem bytostí než Quater, každá z generací vypadala hůře a hůře. O posledním pokolení Bertbertových výtvorů se ani nedá říct, že by byly živé, spíš vypadaly jako hroudy masa.
Rodokmen Bertbertův:
Naplněn Quaterovou silou tvořit, Bertbert, věříce, že on sám je Quaterem, zplodil dalšího Bertberta.
Druhý Bertbert zplodil Bredbada, slabý pokus o Bertberta; ale s velkou vadou řeči.
Bredbad byl moudrá bytost. "Nejmoudřejší ze všech" mu říkali, přestože nikdo nevěděl, kdo přesně to řekl první, ale sedělo to. Nikdy nezapsal žádné ze svých mouder, ale jeho syn Bridabrack Literal zaznamenal Bredbadovy přednášky...
Moudrost Bredbadova, syna Bertbertova, syna Bertbertova:
Byly nalezeny tři cesty Bablonu:
1. STRACH - Požírá sám sebe jako had dolů kopcem a nacházející tam potravu.
Čím je větší, tím více toho sežere, dokud není všude.
2. CHAMTIVOST - Narozdíl od strachu se zmenčuje, dokud se had nestane něčím malým a ohavným.
Smrdí jako pochodeň smíchaná s vlasy.
3. MARNIVOST -Je to had myslící si, že má silné nohy, které mohou skákat po proudu. Chycen do této léčky, plave břichem nahoru.
Budu s tebou sdílet naděje i zklamání, pokud budeš poslouchat.
Přidáš se ke mně na těchto cestách, pokud si pospíšíš. Zhyneme, pokud ne.

Bredbad, nemaje žádný orientační bod, pouze sebe, zplodil Bridabracka Literala.
Ten zplodil Bickbacka. Bickback byl na svůj věk maličký a jeho vrstevníci se mu posmívali za fialové a zelené kaňky, které pokrývaly jeho tělo.
Jakmile Bertbert stvořil velký dav svých potomků, nebohý Bickback byl nucen držet se až na samotném konci.
Pokoušel se utajit svůj smutek tím, že předstíral, že si v zádech davu užívá. Právě tam potkal zbyek spodiny. Byla to ubohá stvoření trpící fyzickými neduhy, téměř stejně děsivými, jako jeho kaňky.
Vzdálený bratranec jménem Hiface se nabídl, že bude stát za Bickbackem, takže by to nemuselo vypadat, že Bickback stojí na úplném konci davu, ale Bickback se rozhodl napodobit krutost zbytku skupiny a začal poukazovat na Hifaceovu abnormalitu - malinkou druhou hlavu vyrůstající z jeho dlaně. Zpíval píseň o věci s věcí schovanou v dlani. Každý se Hifaceovi na chvilku zasmál a pochválil Bickbacka za jeho zábavný a vtipný verš.
Hiface se Bickbackovi kvůli této ukázce krutosti postavil, ale Bickback zpíval svou píseň stále dokola, dokud Hiface neodběhl s pláčem domů.
Dav se shodl na tom, že Bickback byl vtipný, ale stále ho nemohli pustit do čela davu kvůli těm hrůzunahánějícím kaňkám. Tu dostal Bickback nápad.
Jednoho rána Bickback ušel veliké vzdálenosti, aby zakryl své kaňky. Vzal trochu písku a zakrýval se jím, dokud ho jeho vrstevníci neshledali krásným. Rychle ho doprovodili do čela davu, kde mu bylo nařízeno, aby napsal více písní o bytostech v zádech davu. Bickback psal písně o krutosti a předsudcích o každém z nich. Psal o všech, kteří byli v zádech davu, kromě jediného v poslední řadě. Doufal, že přední část davu si nevšimne, že úmyslně vynechal svého bratra, Lytlea, který byl retardovaný, ostatně jako většina poslední řady. Ale, světe div se, někdo si toho všiml,
"Teď, Bickbacku, teď nám napiš píseň o Lytleovi!" vřeštěl dav.
Mysleli si, že Bickback si nechával píseň o Lytleovi až na samý konec, protože bylo nejjednodušší a nejzábavnější ji napsat, ještliže dostal předmět té záležitosti.
Bickback pohlédl přes celý dav na Lytlea, který dokázal pouze civět na zem. Lytle byl v očích svého bratra nebožák a Bickback ho nesnášel, protože nebyl dokonalý.
Bickback přešel až ke svému bratrovi, který slintal a tvářil se velice hloupě. Lytle svého bratra poznal a rozhodl se pořádně ho obejmout, jak to měl ve zvyku. Lytle se natáhl a objal Bickbacka se slovy "Ly'le mít rád Bickse!"
Dav vyprskl smíchy. Lytleova odvaha takhle se dotknout někoho z první řady se jim zdála úměrná jeho úrovni stupidity. Bickback, vyveden z míry, odhodil Lytlea na zem a nazval ho zvířetem.
Lytle byl šokován a začal naříkat. Bickback pohlédl dolů na své slinami pokryté ruce. Sliny smyly něco z jeho pískového krytí a odhalily příšerné, nenáviděné kaňky. Bickback se otevřeně rozplakal a padl tváří dolů na zem. Lytle se k němu připlazil a přidržel ho. Dav se cítil nepříjemně, nikdo nevěděl co dělat. V tu chvíli si Bickback otřel oči a oznámil: "Mám píseň o těch ubohých stvořeních na konci davu!"
Ti v zádech davu si spočítali, že tohle bude zatím nejvíce ponižující píseň. Ti vepředu se zaradovali. Lytle slintal.
Bickback zapěl hlasem tak překrásným, že do tohoto dne snad nebylo písně, která by se s tím dala srovnat. Takto zpíval:

In this life I have found one thing. V tomto životě jsem přišel na jednu věc.
It is pity incarnate of which I sing. Zpívám vám o ztělesněné lítosti.
You have been told about the back of the crowd. Bylo vám řečeno o zádech davu.
And I repeat it plenty loud. A já to zopakuji zplna hrdla.
That they are animals to be excused. Že jsou to zvířata, která musíme omluvit.
As hapless freaks which we shall use. Smůlou pronásledované stvůry, které bychom měli využívat.
As ladder rungs for our speedy ascent. Jako příčky žebříku pro náš rychlý výstup.
To the front of the crowd where we'll invent. Do čela davu, kde vynalezneme.
A strict system of attractive and not. Přísný řád přitažlivého a odpudivého.
On which side of the net will you be caught. Na které straně sítě budete zachyceni.
Align me please with the crowd's back. Srovnejte mě prosím do zad davu.
The front can for what I care go to hack. Ať se čelo pro mně za mně klidně přetrhne.
With their own standards based on their small group. S jejich vlastními normami založenými na jejich malé skupině.
If given the choise 'tween accepting many or few. Když dostanu na výběr mezi přijímáním mnoha a několika.
I will love the different and accept the whole crowd. Milovat budu jiné a přijímat celý dav.
I will sing of my world long and loud. Zpívat budu o svém světě dlouze a hlasitě.
In my world I say that we the low be tall. V mém světě, já říkám, my nízcí jsme vysocí.
And so Brother Lytle is greatest of all. A tak je Bratr Lytle nejskvělejší ze všech.


V tomto životě jsem přišel na jednu věc.
O čem vám zpívám, ztělesněním lítosti jest.
Bylo vám řečeno o zádech davu.
A já zplna hrdla zopakuji vám tu zprávu.
Že jsou to zvířata, jenž musíme omluvit.
Stvůry s krutým osudem, jichž máme využít.
Coby příčky žebříku, po němž vylezeme.
Do čela davu, kde vynalezneme.
Přitažlivého a odpudivého přísný řád.
Na jedné straně sítě budete chyceni vlát.
Do zad davu prosím srovnejte mně.
Čelo ať jde třeba k čertu, pro mně za mně.
S jejich na mále založenými normami.
Když dostanu při přijímání vyběr mezi několika a všemi.
Jiné budu milovat a přijmu dav celý.
Zpěv o mém světě budiž hřmotný a protáhlý.
V mém světě, já říkám, my nízcí jsme vysocí.
A tak je Bratr Lytle ze všech nejskvělejší.

Veškerý dav ztichl, jak Bickback přešel ke svému bratrovi a obejmul ho. Šeptal do Lytlova ucha "Omlouvám se. Byl jsem velký hlupák."
Lytle se stále slintal blahem. Někteří členové davu dbali na Bickbackovu píseň a objímali celý dav.
Jiní to neudělali a na plný úvazek učinili svým zájmem obnovit linie mezi čelem a zády davu.
Bickback žil šťastným životem, oženil se s Phyllis, malou stydlivou paní, taktéž ze zad davu.
Zplodil Mak Moka, což znamená "nízké je vysoké".
Mak Mok zplodil Mak Maka.
Který zplodil Mak Maka.
Který zplodil Mak Maka.
Který zplodil Mak Maka, který utvořil dvojstranou bytost zahrnující obě pohlaví, samce a samici, každé na jedné straně. Byla to obrovská bytost zvaná Mammur, jenž byla vskutku velmi domýšlivá. Brala sama sebe na zřetel zcela kompletně, postrádající nic a nezávislá dokonce i na svém stvořiteli, Mak Makovi.
Mak Mak nemohl takovou domýšlivost přestát, a tak vytvořil obrovitý sochor, kterým vypáčil bytost na dvě části: samčí zvanou Meen a samičí zvanou Mavi.
Mak Mak musel vynaložit všechnu svou sílu, aby oddělil ty dvě části od sebe. A když bylo Mammur konečně rozděleno, odmrštilo to páčidlo pryč do prostoru. Když dvě poloviny shledaly, že už nejsou jedním, začaly se pokoušet znovu spojit, a od té doby se o to stále pokouší.
Mammur (či Meen a Mavi) pak zplodili Maumata.
A synové Maumata byli Mau Much a Marzim a Mah Tup a Manaak.
A synové Mau Mucha byli Mabes a Maliva a Magbas a Mamaar a Macetbas;
A synové Mamaara byli Mabesh a Maded.
Nyní se Maded stal otcem Moremina; ten se stal mocným květinářem ve svém městě. Byl mocným květinářem Quaterem; pročež je řečeno, "Jako Momerin, mocný květinář před Quaterem."
A počátek jeho království se skládal z Daisyworldu Sedmikráskosvět? a Rosebudu Růžopoupěti? a Tulipcrimu Tulipánozločinu?, v zemi Ranish. Z té země přešel dále do Milpitasu, a vybudoval H'voney a Tt a Hoot Hukot?, a Ressinsessin mezi H'voneyem a Tt; to je velké město.
A Momerin se stal otcem Midula a Mimany a Mibahela a Mihutphana a Misurthapa a Mihulsacka (z něhož poházejí pénonové) a Mirotphack a MixtMath, zlá dvojčata.
A Misurthap se stal otcem Modise, svého prvorozeného, a Math Batha a Quergenitů a Mužů Lolo a Fylo Dendritů a lidu Shrub a Chvastounů Hlíny a Novo-Ressinsessinitů a Briva a Manaakiteho; a později byly rodiny Manaakiteho rozšířeny v zahraničí. A území Manaakiteho se rozšířilo z Nodis směrem k Modocu, Delanu, a Truckee a Chesteru a Alturasu, až tam, kde je jezero Almanor. Takže tito byli synové Maumata, podle svých rodin, podle svých jazyků, dle svých zemí, dle svých národů.
Modis pak zplodil Mah Mina, který se rozhodl nosit fialovou kápi namísto koruny.
Mah Min zplodil Mah Niha, který měl velmi rád kápě, ale nenáviděl fialovou kápi svého otce; proto se v rebelii vrátil ke tradicé nošení korun z předchozích generací. Toto gesto potěšilo Quatera natolik, že byl Mah Nih prostě vyzdvižen do přítomnosti Quatera, aby žil navždy v míru s Otcem, ale ne dříve, než byl schopen vytvořit mizerný obraz sama sebe, May Neeho.
Který zplodil Way Neeho.
Který zplodil Fwah Geeho (zakladatele slavného národu Fwah Ah)
Který zplodil Fep Ata.
Který zplodil Fep Peeho.
Který zplodil Feha, který rád pěl zamilované písně svým synům. Zpíval vytlačováním vzduchu z místa mezi pěti chlopněmi masa na svých zádech. Feh zpíval takto, aby vyjádřil svou upřímnou lásku pro svých mnoho synů, ale ustavičné kejhání a pleskání jeho písní doznělo k uším Quaterovým, jenž zpěv, po mnoha letech shovívavosti, konečně nemohl vystát. Quater udeřil Feha zábleskem energie tak ostře, že nikdo nikdy nenašel ani stopu jeho těla. Feh byl zničen v květu svého života, ne však předtím, než byl schopen vytvořit třináct synů.
Fehových třináct synů bylo: Klough, Kluff, Klau, Klimt, Kleft, Klak, Klink, a pět synů, z nichž Feh všechny pojmenoval Kloppenhomwinwitz, neboť nemohl přijít na žádné jiné jméno před narozením svého posledního syna, Kleeho. Ve Fwahských Legendách jsou zapsány příběhy Feha a jeho třinácti synů
Fehův oblíbený syn se jmenoval Klee (což znamená, "dejte mi více stejných, jako je tento").
Feh často nechával své syny sledovat stádo FwaDobytku FwaCattle, pokoušiv se je tím učit hodnotu těžké práce, a zodpovědnost starání se o stádo. FwaDobytek měl tři pohlaví: ženské; henské; a třiské female; hemale; and threemale (jedinci třiského pohlaví měli pohlavní vlastnosti charakteristické pro všechna tři pohlaví). Když jedinci ženského pohlaví kojili, vyměšovali z kůže FwaGerkiny FwaGerkins. FwaGerkinové byli základ Fwah Ahské diety Fwah Ah diet. Klee byl nejmladší z Fehových synů, ale přesto byl zároveň ten nejzodpovědnější, a byl jediný, kdo poslouchal, když Feh vyprávěl svým synům legendy, které mu Feb Pee pověděl o Otci a Quaterovi.
Ostatní synové strávili většinu času nasloucháním písní svého otce, ale vyvarovali se práce, snivše o způsobech, jak utratit své dědictví, hned jak jejich otec zemře. Na druhou stranu, Klee strávil většinu času pečováním o rodinné stádo FwaDobytku tak starostlivě, že mnozí žili v přesvědčení, že jde o jeho vlastní stádo. Bylo to největší stádo FwaDobytku v národu Fwa Ah, hned po Císařových vlastních stádech, a Feh zcela jistě certainly oceňoval Kleeovu péči.
Aby dal najevo své ocenění, porazil nejlepší FwaTele FwahCalf a nechal z kůže vyrobit pár dobrých bot pro Kleeho. Fehovi zbylí synové posoudili Kleeho jako překážku své zábavy, a tak začali trávit část svého času plánováním způsobů, jak se ho zbavit.
Když Klee pásl venku FwaDobytek s bratry, mohl často přinášet zpět špatnou zvěst o tom, jak ostatní synové zneužívali stádo a často tajně prodávali FwaGerkiny pro svůj vlastní zisk. Klee také směle pověděl svým bratrům, že když snili o způsobech, jak se vyhnout práci, on snil o bytí Císařem FwaAh. To jim lezlo na nervy, a po spoustě intrikování konečně přišli s plánem, jak se Kleeho zbavit.
Když vyšel ven na Pláně Choppenu Plains of Choppen, možná by to mohlo být Pláně Naštípaného/Nasekaného, aby je zkontroloval, chopili se ho a přišili jeho a jeho dobré kraťasy na záda FwaBýka FwaBull. Bratři následně vyměnili Kleeho a dotyčného FwaBýka s nějakými Choppenpopy Choppenpops za nějaké dušené lusky. Ty vzali zpět k Fehovi a vysvětlili mu, že Klee byl rozšlapán ve FwaPanice FwaStampede - stampede je něco jako bezhlavý útěk vyděšeného stáda, jednoslovně to ale těžko přeložit a lusky byly vše, co z jejich bratra zbylo.
Po 88 let oplakával Feh smrt svého oblíbeného syna, Kleeho. Choppenpopové, kteří si Meanwhile, the Choppenpops, never noticing Klee sewn to the back of their new FwaBull, traded it to the Emperor's herdsmen for a pack of Gaza Smokes.
Now, an Emperor likes a clean herd of FwaCattle, so his herdsmen scrubbed the FwaCattle daily. While they were scrubbing the new FwaBull that Klee was sewn to, they noticed him crying out and begging to be released. The herdsmen released Klee to the custody of Portenchipa, the Emperor's bodyguard.
Portenchipa made Klee his butler, and Klee took on the responsibility much as he did with his father's herd of FwaCattle. Portenchipa was not home much, what with all the responsibilities of his own job, but when he was home, he did not fail to notice Klee's meticulous care of the house and household matters. He actually did a better job than Portenchipa would have done himself. Portenchipa would have been jealous, but he enjoyed the spare time too much. áéěíýůúčďňřšž
In these days, each time Portenchipa had been out on one of his many trips away from home with the Emperor, his wife, Pettenpipa, started making eyes at Klee the way she should only be making eyes at Portenchipa. Klee was no fool, he knew what Pettenpipa was up to, so he warned her with the warning his mother always used. He said, "If you don't stop making eyes like that, they're going to get stuck that way."
Pettenpipa could not stand to be rejected, so she kept making eyes at Klee, and sure enough, her eyes got stuck. She lied to Portenchipa when he came home that night and told him Klee had dressed up like Portenchipa just to get her to make eyes at him. Portenchipa beat Klee to within a foot span of his life, then threw him into jail.
Ale Quater na Kleeho nezapomněl.
Klee once again prospered because of his faithful conduct.
After the jailer beat Klee to within a half foot span of his life, he put Klee in charge of all the prisoners who were in the jail, so that whatever was done there, he was responsible for it. The jailer did not superwise anything under Klee's charge because whatever Klee did always prospered.
Klee often told the other prisoners the stories of Father and Quater that he had heard as a boy. Then it came about after these things that the Emperor's nephew offended the Emperor by besting him at liver juggling. The Emperor was furious with his nephew, so he took away his status of Emperor's nephew, gave it to some guy who happened to be walking by, and put his nephew in confinement in the jail, the same place where Klee was imprisoned. And the jailer put Klee in charge of the Emperor's former nephew, and he took care of him; and he was in confinement for some time.
Then the Emperor's ex-nephew who was confined in jail, had a terrible time sleeping one night. He tossed and turned all night long. When Klee came to him in the morning and observed him, behold, he was down hearted. And he asked the former Emperor's nephew who was with him in confinement in jail, "Why is your face so sad today?" Then the former nephew said to him, "Are you blind? Just look at my hair; I've got Bed-head and there is no one to interpret it!" He said this because in the Kingdom of Feb, Bed-head interpretations are used to foretell the future. Then Klee said to him, "Do not interpretations belong to Quater? Let me study your Bed-head, please."
Potom mu Klee řekl: "This is the interpretation of your Bed-head: this afternoon the Emperor will restore you to the position of Emperor's nephew and have you released from jail. Now, please do me a kindness by mentioning me to the Emperor, and get me out of this jail. For I was in fact kidnapped from the land of Fwah Ah, and even here I have done nothing that they should have put me into jail."
That afternoon the Emperor declared that his nephew who was in jail should be restored to the position of Emperor's nephew. When the Emperor was asked what should be done with the guy to whom he, the Emperor, had given the "nephew status," the Emperor said to throw him in jail instead. The Emperor's nephew did not remember Klee, in fact he forgot him. But Quater did not forget Klee.
Now it happened at the end of two full years, that the Emperor woke up one morning with Bed-head, and his spirit was troubled, so he sent and called for all the interpreters. And the Emperor had them study his Bed-head, but there was no one who could interpret it to the Emperor.
Then the Emperor's nephew spoke up, saying, "I would make mention today of my own offenses. The Emperor was furious with me, and he put me in confinement in the jail. And I woke up one morning with Bed-head. Now a Fwah Ah youth was with me there, a servant of the jailer, and he studied my Bed-head, and he did interpret it for me. And it came about that just as he interpreted for me, so it happened; I was restored to my status as Emperor's nephew."
Then the Emperor sent and called for Klee, and they hurriedly brought him out of the jail. And when he had shaved himself from head to toe (that is how one was presented to the Emperor in those days) and changed his clothes, he came to the Emperor. And the Emperor said to Klee,
"I presume that you can see I have Bed-head, and no one here can interpret it; but I have heard it said about you, that when you study a Bed-head you can interpret it."
Klee poté odpověděl Císaři řka: "It is not in me; interpretations of Bed-head belong to Quater."
Císař řekl Kleeovi: "Behold, study my Bed-head."
Now Klee said to the Emperor, "A terrible drought is coming. It is going to cause sky-rocketing inflation and a shortage of FwaGerkins and FepGerkins, throw the land into a panic, raise prices and drop interest rates. But not before there is a huge surplus of FepGerkins.
Now let the Emperor look for a man discerning and wise, and set him over the land of Fep. Let the Emperor take action to appoint overseers in charge of the land, and let him exact a fifth of the FepGerkins of the land of Fep in the time of surplus. Then let them gather all the FepGerkins of this surplus and store them up, and let them guard it. And let the surplus become as a reserve for the land during the drought which will occur in the lands of Fwah Ah and Fep, so that the land may not perish during sky-rocketing inflation."
Císař řekl: "Wow! All that was in my Bed-head?"
Poté řekl svým služebníkům "Věřili byste muži jako je Klee?"
Takže Císař řekl Kleeovi: "Since you've got all the answers, you shall be over my house, and according to your command all my people shall do homage; only in the throne I will be greater than you. See, I have set you over all the land of Fep."
Then the Emperor took off his shorts (he had undershorts on underneath, for cryin' out loud!), and put them on Klee.
And he had him ride on his second vehicle; and the servants proclaimed before him, "Bow the knee!" And he set him over all the land of Fep.
Moreover, the Emperor said to Klee, "Though I am the Emperor, yet without your permission no one shall raise his hand or foot or left eyebrow in all the land of Fep." And he gave him Gail, the daughter of a guy he beat in a game of wagon-hurling the previous day.
Thus, Klee became prime minister of the neighboring Kingdom of Fep.
After the period of surplus in Fep, Feh's land dried-up and the FwaHerds wandered away, and a shortage of FwaGerkins threw the land of Fwah Ah into a panic, raising prices and dropping interest rates.
The Feh boys: Klough, Kluff, Klau, Klimt, Kleft, Klak, Klink, and five sons all of whom Feh named Kloppenhomwinwitz because Feh could not think of another name until the birth of his last son, Klee, were forced to trek out to Fep and trade their prized ChoppenMettle statues for FepGerkins, dreading the odious FepAftertaste.
The Fwah Ah hate FepGerkins, to them they are "dirty." The Fwah are so conditioned to despise FepGerkins that just thinking of the FepAftertaste causes a physical reaction.
Simply seeing a FepGerkin has been known to cause a Fwah Ah to go pale and become woozy. The odor of FepGerkins sets off the gag reflex.
It is common to hear a Fwah Gentleman say, "I'd rather eat the refuse of my worst enemy than eat FepGerkins." To which another might respond, "Oh yeah? I'd rather poke myself in the eyes with six inch rusty spikes than eat a lousy FepGerkin."
To which another might reply, "Well, I'd rather eat my own head-innards, after they'd been sucked out through my eye sockets by a great naturally occurring vacuum, than eat FepGerkins."
Still, another might say, "I'd rather have a fullbody massage from a servant girl named Hela than eat FepGerkins." To which everyone would respond, "Huh?"
If a Fwah Ah wants to insult another Fwah Ah, a popular saying is, "Your mother eats FepGerkins!"
It is considered very naughty behaviour for Fwah Ah youngsters to even talk about FepGerkins. The controversial Fwah Ah comedian, Loody Kincaid, once performed an entire live routine of nothing but FepGerkin jokes; of course it was an adults-only performance and was banned in most towns.
All the people of Fwah Ah, including Feh and his sons, realized they would have to choke down the FepGerkins (and most likely vomit a few times after eating the first three or four) or face certain starvation.
Now Klee was the ruler over the land; he was the one who sold to all the people of the land. And Klee's brothers came and bowed down to him with their faces to the ground. When Klee saw his brothers he recognized them, but he disguised himself to them and spoke to them with cotton in his cheeks.
His brothers ordered twelve and a half cases of FepGerkins. Then Klee gave orders to fill the cases with shorts of great value. And thus it was done for them. So the brothers loaded their FwaOxen with the twelve and a half cases and departed from there.
At the border, Klee had his police stop his brothers.
The head policeman said, "May I see your receipt, please?" Klough, the eldest, handed over the receipt to the officer. "Says here you bought twelve and a half cases of FepGerkins. Mind if we take a look inside these here cases?"
Klough agreed to let the police search the cases. When these were opened the police of course found the priceless shorts. The brothers were stunned, to say the least; their hearts sank, and they turned trembling to one another, saying, "What's up with that?"
So the police escourted the sons of Feh back to Klee's house. The brothers thought they were done for, but when Klee saw them he invited them in and fed them delicious snacks prepared with FepGerkins, of course.
While they were eating (after having thrown up at least twice each) Klee had their cases of FepGerkins filled with the finest FepShoelaces, such as only the Emperor's family would wear. After dinner, Klee released his brothers (who still did not recognize him) to go on their way home.
At the border, Klee had his police stop his brothers.
The head policeman said, "May I see your receipt, please?" Klough, the eldest, handed over the receipt to the officer. "Says here you bought twelve and a half cases of FepGerkins. Mind if we take a look inside these here cases?"
Klough agreed to let the police search the cases. When these were opened the police of course found the precious shoelaces. The brothers were stunned, to say the least; their hearts sank, and they turned trembling to one another, saying, "What's up with that?"
So the police escourted the sons of Feh back to Klee's house. The brothers thought they were done for, but when Klee saw them he invited them in and had them join him in the pool.
While they were in the sauna, after swimming, he had their cases of FepGerkins filled with priceless gauges. After they had all dried off, Klee released his brothers (who still did not recognize him) to go on their way home.
At the border, Klee had his police stop his brothers.
The head policeman said, "May I see your receipt, please?" Klough, the eldest, handed over the receipt to the officer. "Says here you bought twelve and a half cases of FepGerkins. Mind if we take a look inside these here cases?"
Klough agreed to let the police search the cases. When these were opened the police of course found the precious gauges. The brothers were stunned, to say the least; their hearts sank, and they turned trembling to one another, saying, "What's up with that?"
So the police escourted the sons of Feh back to Klee's house. The brothers thought they were done for, but when Klee saw them he had them come in and watch a play performed in mime in his private home theater, then he had them spend the night.
While they were sleeping, he had their cases of FepGerkins filled with hewminallinterfatch (which is a lot like a food). In the morning, after breakfast, Klee released his brothers (who still did not recognize him) to go on their way home.
But Klau, the smartest brother, said, "Before we go, I'd like to look in these cases of FepGerkins."
When he opened one up, of course he found the hewminallinterfatch. He exclaimed, "What is up with that?"
Klee knew he had to let his brothers in on his little deception. Klee said, "I'm Klee!" And the brothers responded. "Who?"
Then Klee took the cotton balls out of his cheeks and told them the whole story. He said, "It goes like this:
When I came out to the Plains of Choppen to check up on you, you grabbed me and sewed me and my fine shorts to the back of a FwaBull. Then you traded me and the FwaBull to some Choppenpops for some stewed pods..."
Klee's brothers went back to Fwah Ah and returned to Fep with their father, Feh, who lived there for only a few years until Quater eventually smote him with a bolt of energy.
In all, the Feh family lived in Fep 410 years.
Klee, having become ruler of all the land of Fep, was compelled by his people to change his name to Fay Nee, which means, "Most of which still do not agree."
Fay Nee begat Fay Nee.
Who begat Wah Nee.
Who begat Acker, who looked nothing like his father, Wah Nee, but nonetheless, managed to create Ehp.
Like many generations before him, Acker sang to Ehp every night over his crib using the flaps in his back, in the tradition of Feh. Acker showed all of the love a good parent should show his offspring. He often stared into Ehp's face for hours until his eyes grew dry and tired. Ehp was full of kindness and generosity, taught by Acker and likely nurtured by his grandfather, Wah Nee.
One day, while Ehp and his grandfather were on a long trip to the Boneyard, Wah Nee grew ill. Wah Nee asked Ehp to stay with him until he returned home to Father, for he was afraid. Ehp daubed Wah Nee's brow with a cool cloth given to him by Acker. Quater opened the sky and let Wah Nee enter. This was the first time Ehp had seen Quater who was far more marvelous than the legends told.
Ehp grew to be a strong and handsome being, much closer in likeness to Bertbert than any generation before him.
Ehp became a mighty leader of other beings who saw that he was in favor with Quater.
Just as everybody thought that the whole "each-generation-gets-worse" thing had finally turned around, Ehp's own creation came out looking like a pile of something badly burned, so he named it, "Uh Uh."
Uh Uh was not alive, so it could not begat anything.

Číslián

Quater se rozhodl vytvořit nejlepší ze svých napodobenin. Číslián vypadal velmi objemný.

Číslián byl nadán velkou inteligencí, všechno dělal správně, držel se pravidel. Číslián jen zřídka pracoval bez Quaterova povolení.
Číslián měl rád jeho korunu a nosil ji s velkou pýchou - možná s trochu přehnanou pýchou. Vytvořil 300 kopií sama sebe, kterým by vládl každý den, napořád.
toto je jeden z jejich rodokmenů:
Prvorozený syn Čísliána byl Nabris, jeho klon.
Prvorozený syn Nabrise byl Thopo Fazole , napodobenina Leebdy, Masbima, Mišmaše, Hamduha, Bima, Tatínka, Eesrstňáka, Výčnělka, Velkého Eeryby, Shiphanna, a Hamdeka; To byli synové.

A synové Thopa Fazole byli Narmiz, Jok, Gok, Wim, Najbaj, Iči-Ič, Kaši, a Čipkejp.
A synové Najbaje byli Abeš a Naded.
A synové Iči-Iče byli Hafe, Refe Masinkrok, Adiba, Inkerkrok, a Haa. Tihle všichni byli synům Thopa Fazole podobní.
A Číslián byl otcem Čísliána mladšího.
Synové Čísliána mladšího byli Lí Mimba a Supanapa.
Synové Lího Mamby byli Zafil, Lojtr, Šo Horf, Malagasket, a Harok.
Synové Zafila byli Namet, Ramo, Oko-Fez, Majtak, Zanek, Anmit, a Kelama.
Synové Lojtra byli Thahan, Harpin-Barpin, Šunková míchanina, a Šasa.
A synové Harpin-Barpina byli Pís, Budd, Labopunky, Noubiz, Hana, Noš B'Goš, Ríz, a Našid.
A synové Budda byli Iroh and Mamoh; and Natolova sestra byla Annie Nit Nit Nit.
Synové Noš'B Goše byli Alen, Nunybiz, The, Lejbí, Yf, a Mano.
A synové Nunybize byli Hoxokina-Giq a Sot, vnuk The.
Syn Sota byl Noknok. A synové Noknoka byli Narm, Nab, Narthi, a Nar a Ríz.
Synové Ríze byli Nalbo a Nazazanatab.
Synové Nalba byli Zuh a Narakatangbalóf.
To byli obyvatelé země Hecka před jejich králem Čísliánem mladším
Aleb byl synem Rojendala, a jméno jejich města bylo Havtó.
Když Aleb zemřel, Baburno obsadil jeho místo.
Když Baburno zemřel, Mashush ze země Nametites se stal králem místo něj.
Když Mashush zemřel, Dadah syn Dadeba, who defeated Nidiam in the field of Baom, became king in his place; and the name of his city was Theam.
Když Dadah zemřel, Pe'halloo z Hackersamu se stal králem místo něj.
Když Pe'halloo zemřel, Oowee z Thothotu u řeky se stal králem místo něj.
Když Oowee zemřel, Nanahball syn Robchy se stal králem místo něj.
Když Nanahball zemřel, Dadah se stal králem místo něj; a jméno jeho města bylo Iap, a jméno jeho maželky bylo Dimethicone, dcera Padimate, dcera Obenzone.
Potom Dadah zemřel.
Now the chiefs of Hecka were: chief Anmity, chief Emollient, chief Thethe, chief Hamabiloho, chief Hale, chief Nonip, chief Zanek, chief Namet, chief Razama, chief Le'nez, and chief Mari. These were the chiefs of Hecka.
Now Numeron paid little attension to the beings he had already made, rather he focused intently on new beings to create and neglect. Numeron made Nabris' brother, Abris, who was a pure-hearted obedient follower, in spite of the fact that Numeron ignored him.
Nabris became convinced that no one could be as good as Abris made himself appear, and he feared that Abris would eventually displease Quater, so Nabris, believing that Numeron was paying no attension, destroyed Abris by breaking-off all of the many antlers that covered Abris' back and neck.
This heinous act did, in fact, escape Numeron's notice, but Quater himself was watching, and he smote Nabris with permanent blindness.
Now the sons of Narcolon, the son of Numeron, were Leemhare, Mah, and Iabulech.
A Mah se stal orcem Badanimmy.
A Badanimma se stal otcem Noshhana, velitele synů Narcolona;
Nashhan se stal otcem Amlase,
Amlas se stal otcem Zoaba,
Zoab se stal otcem Deba,
a Debo se stal otcem Esseho;
A Esse se stal otcem Bailea jeho prvorozeného, pak Badaniby jeho druhého, Aemishe třetího, Lenathena čvrtého, Iaddara pátého, Mezoa šestého, Hanka sedmého; a jejich sestry byly Huarez and Liagiba.
A tři synové Huareze byli Ashba, Krabice a Lehasa. A Liagiba borezplodil? Muddy-Bingpoodyho, a otec Muddy-Bingpoodya byl Jethro Nabrisite.
A Muddy-Bingpoody se stal otcem Banánochrochta, a Banánochrocht se stal otcem Nosuchluka, velitele synů Nodicea;
Nosuchluk se stal otcem Écožea, Écože se stal otcem Kozohlena, Kozohlen se stal otcem Ďůlkopraska, a Ďůlkoprask se stal otcem Cuptpta.
A Cuptpt se stal otcem Vque jeho prvorozeného, pak Hiwyekuna druhého, Tahnany třetího, Bizwce čtvrtého, JátyIaata páteho, Ntinda šestého, Ngoinka sedmého; a jejich sestry byly Plážonudle a Grahamlit.
A tři synové Plážonudle byli Corpup, Pango, and Quitit. A Grahumus bore Azmu, a otcem Azmy byl Othal, Obskurní Princ.
Teď synové Numero Bentiho, syna Čísliána, byli Leintho a Vysoký Harry Hapsicomby. A synem Leintha byl TamTen. A synem TamToho byl Ath.
A Ath se stal otcem Opraha, a Harry se stal otcem Míše Kapíše, for they were craftsmen. A Míš Kapíš se stal otcem Nadarazubena.
Číslián byl otcem Ni Rona. Ni Ron se stal otcem těch, kteří přebývali v osmačtyřicetistopových doškových chatrčích a užívali Pygmejovy Skrčkovy Tampony. A jméno jeho bratra bylo N-Ron, jehož jídlo bylo předžvýkáno Ni Ronem.
N-Ron se stal otcem všech těch, kdo oslavovali Čísliánovy narozeniny, hrající Pinkerkrogg a Ngtoilibong.
Číslián se stal otcem Numbyho.
Pak se Číslián stal otcem Nasaka Velikého.
A Číslián byl otcem Kilfaxe, který tam právě seděl.
Za jeden rok, Číslián ztratil polovinu svých bytostí z útesu. Byli na jednom ranním pochodu když se půda propadla pod jedním velitelem, a polovina ostatních ho následovali, než je zazanmenal Číslián abyl schopen přesvědčit ostatní, aby se vrátili.
Ačkoli tisíc a padesát tvorů pochodoval přímo z útesu, Ne všichni zahynuli. Mnozí byli některými z Čísliánových nejsrdečnějších. Dva, kteří byli nejsilnější a po dopadu byli nejméně zranění byli Numby a Nasak Veliký.
Čísliánovy Bytosti po pádu přistály v Příkopu Aramoose.
Tam, Numby a Nasak vytvořili království: Dvojčecí Království Numbyho and Nasaka. Top by nebylo, aby se to Číslián nedozvěděl. He saw that as soon as the surviving beings thought that they were outside the presence of Numeron, they forgot him and his world.
They began their own societies. Numeron observed their wickedness and saw that it was great. Numeron was sorry that he ever made any beings at all.
He said to himself, "Not only do I have to keep cracking the whip, so to speak, over these beings night and day, but to top it all off, as soon as I am out of their sight they forget me! At least I still have one hundred and fifty to keep under my thumb; and believe me I will. The rest of these I can destroy; I'll cause a catastrophic explosion throughout the Trench. That'll show them!"
But Numeron saw that Numby was a blameless creature. Numby was a righteous king; in fact, he was the only being in the Trench of Aramoose that remembered Numeron. (They called it the Trench of Aramoose because of the swit trees that grow there; the actual name of the trench was "Great Canyon of the Ruins of Desolation Number Five.")
He tried and tried for twelve and a half years to remind the subjects in his modest little kingdom about the past, but since Numeron would not take the time to make himself known, they would not remember him.
His subjects thought Numby was a fine king, but they would not heed his warning that their creator would not tolerate their corruption forever.
Nasak the Great, on the other hand, did not think Numby was a fine king. He considered Numby and his preaching about Numeron a nuisance. Nasak's kingdom grew every day, filling more and more of the Trench. The southern sector extended from the wilderness of Zinniflox along the side of Eebisimperut. Then the south side was from the edge of Hapalanche, and the border went westward and went to the fountain of the waters of Neopithm. And the border went down to the edge of the hill which is in the valley of Bonablink, which is in the valley of Buppabumjoy northward; and it went down to the valley of Dycyoonwang, to the slope of the Oonja Wapoong southward, and went down to Boke. And it extended northward and went to Sabboota and went to Soysinga, which is opposite the ascent of Eenta Nina, and it went down to the stone of Ru the son of Lu. And it continued to the side in front of the Left-Handed-Fletchy northward, and went down to the Left-Handed-Fletchy. And the border continued to the side of Hoglah-Doglah northward; and the border ended at the north bay of the Stinky Sea, at the south end of the Helio-Hogma. Moreover, the Helio-Hogma was its border on the east side. And the southern border extended from the end of the Stinky Sea eastward. Then the border turned direction from the south to the ascent of Akakak Inzeeba, and continued to Ziniflox, and its termination was to the south of Radish-Barnmold; and it reached Huzz, and continued to Itzabiggy, even unto the great river that is called "Mifflewimx-the-Uncrossable-Except-in-a-Couple-of-Places-Where-It-Gets-Slow-and-Shallow," and unto the Early Risers Clubhouse. And the border turned direction from Hey Wait to the brook of Ptyge, and its termination was at the sea.
As for the western border, it was the Amazing Colossal Sea, that is, its coastline; this was the western border.
And this was the north border: they drew the border line from the Amazing Colossal Sea to Mount Pephilter. They drew a line from Mount Pephilter to the Hotus-Kelley. Then the border went up to the side of Hntma on the north, and went up through the hill country westward; and it ended at the wilderness of Cannbens. And from there the border continued to Quelp, to the side of Quelp (that is, Reflecklel) southward; and the border went down to Atimantshoe, near the hill which lies on the south of lower Surgurt. And the border extended from there, and turned round on the west side southward, from the hill which lies before Surgurt southward; and it ended at Sour-bead (that is, Sour-knobel), a city of the sons of Meesh Kapeesh. And the termination of the border was at Blightensuch. This was the northern border.
Now the eastern border reached the border of Edupated, southward to the wilderness of Brain-Worm at the extreme south. Then it proceeded southward to the ascent of Quel From and continued to Brain-Worm, then went up by the south of Radish-Barnmold and continued to Larry, and went up to Rebaeton Perchis and turned about to Clarksdil. And it continued to Stew Lumps and proceeded to the brook of Fathering; then the border went up to Burn Dagit, and continued on the north of Undoubtedly Moister, which is opposite the ascent of Surmapleet, which is on the south of the valley; and the border continued to the waters of Housenploop. And the border went up to the top of the mountain which is before the valley of Twisted Balm, which is the end of the valley of Guarantaph toward the north. And from the top of the mountain the border curved to the spring of the waters of Rankness. And the border turned about from Bollixisix westward to Mount Dososky. They drew a line from Dososky to Shemp, and the border went down from Shemp to Reeply Engine on the east side of Hmhmhmhmhm, and continued towards Pylohylodylo (Which means, "I don't think I can put that much in my mouth."); and the border went down and reached the slope on the east side of the Sea of Often Fallen Into. And the border went down to the Fibrilatin and its termination was at the Stinky Sea.
This was Nasak the Great's land according to its borders all around.
His thriving cities were all decadent and vile, but that is what sells - that is what the people want. Thus his kingdom grew, even taking in droves of defectors from the good Kingdom of Numby.
Yet, still not content with his great wealth of power, riches and influence, he coveted the dry, rocky land of the Kingdom of Numby. Nasak plotted a war of conquest against Numby. Numeron saw all of this and knew that Numby's number was coming up. So he paid a visit to Numby to explain the catastrophic explosion.
Numby was alone when Numeron arrived. Numeron wanted to speak with Numby and his wife, Grace, so Numby went searching for her. The basement was flooded, so she was not there. She was in the attic, which in the Kingdom of Numby is called an "Izathelow." So Numby found her there, high and dry. They went together to the patio where Numeron addressed them:
"Numby, I am going to blow up this trench with all these vile beings in it. But I don't want to destroy you and Grace, so I want you to build a treehouse, where you can stay and remain safe during the explosion."
Numeron gave Numby a blueprint for the treehouse and described the exact location of the tree he wanted him to build it in. He also gave him very specific details for the construction of the treehouse. "You shall make the treehouse from weetby wood. It shall be a split-level treehouse with an enclosed foyer, gabled roof, with rough beam ceiling, bay windows in the living room and in the kitchen over the sink. All the measurements are here on the floorplan."
As Numby and Grace worked on the treehouse, their neighbors, who formerly thought of Numby as a fine king, came out to mock the construction of the treehouse.
Numeron had given Numby seven days to complete the construction of the treehouse, and he was nearly finished. By then, Nasak the Great had completed his plans for conquest and his armies were massed and marching toward the capitol of Numby.
Then King Numby and Grace entered the treehouse, as instructed ny Numeron.
Numeron detonated the catastrophic explosion, destroying all the beings but Numby and Grace in the Twin Kingdoms of Numby and Nasak the Great in the Trench of Aramoose.
Now this great explosion had disrupted the deep panels of the world. A hot, green substance belched forth from the cracks in the panels and filled the canyon. Numby and Grace watched as the "Hot Green" swirled around the foot of the tree. They were trapped. Now weetby wood is impossible to burn so they were safe as long as they did not leave the treehouse. Many days passed as Numby and Grace grew hungry.
One evening they looked out beyond the tree and sang a song to Numeron regarding their hunger:
"Noom noom Numeron, send us food to chew-mer-on."
Numeron heard their plea, and he sent a great bird to nest in the tree in which the treehouse was build. Every morning the great bird laid a giant egg, which landed in Numby and Grace's bed. They gently cracked the eggs open to find five-course meals prepared, complete with a fine linen tablecloth, and brass candelabra.
They lived this way for many days until the "Hot Green" cooled to become just "Green." This new form of ground felt lovely to walk on.
They lived happily for many ages. Grace died one beautiful day, Numby died three days later.

Ottoborg

Quater vytvořil krále jménem Ottoborg, aby byl veselý a štastný každý den.

Roboti byli předměty co Ottoborg velmi využíval, takže jedinou přírodu co vyrobil byli tři roboti aby mu pomohli postavit sedm malých domů. Roboti se jmenovali Appie, Togor, a Bil. Appie uměl dobře kopat. Bil uměl dobře stavit a Togor uměl krásně malovat; a proto když chtěl někdo o někom říct "Umí hezky malovat", řekl mu, že je "Togor".
Potom stvořil Ottoborg hodně nedbalým způsobem sedm chlapců, aby žili v jeho nových domcích. Jmenovali se Hypen Nupen, Petri Alfonzo, Willie Trombone, Aloh Al, Derradious Hapsicom (kterého přezdívali Creeker), Hondo a Ed.
Ottoborgovy syny bylo poznat na první pohled podle kroužku na vrcholu hlavy. Často si ho nechtěně navlékli na větve a pak tam viseli celé dny. Petriho to tak unavovalo, že si dokonce uřízl hlavu, což se ukázalo jako smrtelné.

Ottoborg zapomněl držet svůj svět pohromadě gravitací, a tak se jednoho dne rozpadl na kusy a on, jeho sedm synů a tři roboti pluli bezcílně vesmírem.
Jestli se Petriho tělo počítá jako jeden syn... Nebo Ottoborg stvořil dalšího?
Hypenova hrouda se zachytila o ocas komety Pyrageorge (jmenovala se tak podle toho, že se každým oběhem zmenšovala). Ocas Pyrageorge byl plný semínek, protože jednou proletěla atmosférou planety Berpie.
Hypen začal obdělávat svou hroudu, aby na ní mohl pěstovat květiny. Miloval je za to, jak všechno zkrášlují a zeslavnostňují, a často si z nich pletl věnečky a zdobil jimi svůj kroužek na hlavě. Protože měl jako jediný ze svých bratří nos, zdálo se obzvlášť příhodné, že právě on přistál zde. Vypěstoval úžasné množství květin, ale to po několika letech nestačilo uspokojovat jeho rostoucí touhu po květech. Jeho nejhlubší přání bylo stát se Králem květů, nemít v pěstování květin žádného soupeře. Vlastně neznal nikoho jiného, kdo by je také pěstoval, ale jeho nespoutaná fantazie ho přesvědčovala, že na planetách, které se kolem komety mihly, obdělávají i jiní obrovská pole květin, kterým se to jeho - zatím - nemůže rovnat.
Celé roky dřel Hypen na půdě své hroudy ve snaze vypěstovat víc a víc květin. Vyvinul umělá hnojiva a živiny pro rostliny. Nepěstoval nic jiného než květiny, přestože byla na kometě spousta jiných semínek. Když zahlédl mezi svými květinkami nějakou jinou rostlinu, bezohledně ji vyrval ze země a proklínaje ji do horoucích pekel ji hodil na kompost. Tolik ho to naštvalo, že si potom musel na chvíli zdřímnout. Nezáleželo však na tom, kolik květin půda vyprodukuje, pro Hypena to nikdy nebylo dost.
Téměř se zdálo, že se země zoufale snaží potěšit svého posedlého pána, každý rok se přepíná, jen aby dokázala vydat víc květin než ten minulý. Po mnoho století se opravdu takhle překonávala - každou sezónu vyprodukovala přibližně tucet dalších květin. Ale Hypen se jen ptal: "To je všechno?"
A pak se úroda začala zmenšovat. Půda byla prostě a jednoduše přečerpaná a potřebovala si odpočinout. Hypen na to reagoval ještě větším tlakem, ve své zaslepenosti si nechtěl připustit konec.
Čím víc ale udělal pro to, aby byla sklizeň větší, tím víc se zmenšovala. Nejprve o desítky, pak už o stovky, tisíce a tak dál, až se krásná krajina změnila na pustý, nehybný úhor.
Když Hypen našel růst cokoli jiného než květinu, vytáhl ji i s kořeny a hodil obloukem na kompost.
A jak půda umírala a šedla, Hypen očividně chřadl a ubývalo mu sil. Smyčka na vršku hlavy se mu prověsila jako vyfouknutá pneumatika. Jeho přání změnit svou hroudu květinami na hezčí a šťastnější místo uvadlo. Své poslední dny strávil strachováním se nad posledními květinami, které se zoufale snažily dospět z prachu a vyprahlého vzduchu. Už neměl čas ani sílu vyplít ostatní pustá pole, i když tam rostlo jen několik otužilých popínavek. Když zvadla i poslední květina, Hypen Nupen zemřel.

Willie Trombone byl zrovna ve svém domku s červenou střechou, když se jeho hrouda vymrštila do vzduchu. Ottoborg ho potom už nikdy neviděl.
Co Ottoborg nevěděl (a tahle zeď samozřejmě ví), bylo, že Willieho hrouda plula přímo skrz tu nejnebezpečnější část vesmíru, obydlenou hnusnými příšerami, které se jmenovaly Victoidi a většinu času pluly prostorem a hledaly něco k žrádlu. Victoidi měli velkou hnusnou mordu plnou velkých, hnusných a špičatých tesáků a samozřejmě i chlupy, kterými bylo jejich tělo pokryto, byly hnusné.
A právě tito Victoidi narazili na osamělého Willieho Trombona, který už nějaký čas plul sám vesmírem. Willie, jako společenský typ, natáhl ruku a pozdravil je: "Čauky, chlupatí kamarádi!"
Victoidi zaryčeli veselím, když uviděli Willieho žluté, měkké maso. Usoudili, že asi není úplný blbeček a že ho musí nějak podvést, aby se vůbec dal sežrat. Jenže se spletli - Willie Trombone byl totiž blbeček nad blbečky a všechna ta námaha, kterou vyložili na jeho oklamání, jen dala plujícímu Velkému robotu Bilovi dostatek času na to, aby dorazil. Vztáhl své tři mocné ruce a přitáhl se k ostrůvku země. Pořádně se vyděsil, když viděl, jak se ti zákeřní Victoidi chystají napadnout Willieho zezadu a roztrhat ho.
Ten večer Willie povečeřel Victoidy a jejich kožešiny si schoval na zvlášť studené noci. Willie a Bil se stali blízkými přáteli a bavili se společností toho druhého za dlouhé plavby vesmírem. Dokud jednoho dne neuviděli něco v dálce... něco, co se zdálo být v tísni.

Aloh Al si vedl deník o všem, co se stalo po rozpadu Ottoborgova světa. Zde jsou všechny zápisky, které přežily:
"Můj malý ostrůvek profičel obrovským modrým oblakem, větším než většina světů, co jsem kdy viděl. Bleskově jsem se rozhodnul a seskočil na jeho povrch. Byl pokrytý takovou vrstvou prachu a všelijakých odpadků, že byl prakticky pevný, i když spíš jako trampolína.
No teda! Jsem unavenej jak pes! Asi se tu natáhnu, vždyť jsem nespal od chvíle, kdy jsem se vydal na tuhle zpropadenou cestu vesmírem.
Nemám páru, jak dlouho jsem spal. Vzbudilo mě něco mrňavýho a protivnýho, co mi lezlo po koleně. Ohnal jsem se po tom rukou a rozmázl si to po noze. Když jsem se chtěl podívat, co to bylo za brouka, zbyla z toho jen žlutá skvrna. Pak se ozval naprosto nesnesitelný pisklavý vřískot. Podíval jsem se kolem dokola, ale nic jsem neviděl, tak mě napadlo kouknout se dolů. Všude kolem mě, docela nízko při zemi, stály davy maličkých potvůrek. Několik jich i leželo, asi omdlely při pohledu na to, jak jsem jim přímo před zraky nechtěně popravil soukmenovce. Brouci to nebyli, protože všichni zírali přímo na mě a nepokoušeli se na mě vylézt, kousnout mě a naklást mi vajíčka pod kůži, aby se tam vylíhly jejich larvy a živily se na mé tkáni.
Byly to opravdu miniaturní bytosti, ten nejvyšší byl jako můj palec. Všichni měli obrovskou, dokonale kulatou hlavu, stejně velkou jako zbytek jejich těla. Ta byla v půlce rozdělená tmavým pruhem na horní a dolní polokouli a kromě pusy na ní nebyly oči, uši ani nos. Předpokládám, že za ně jim sloužil právě ten tmavý pruh.
Měl jsem hrozný hlad, protože jsem bez jídla cestoval už čtyřicet dní a čtyřicet nocí (nebo tak nějak), takže nejdřív mě napadlo sníst hrst těch tvorečků. Ale když jsem po nich sáhl, začali pištět ještě víc a bránili se maličkýma ručičkama.
Myslím, že porozuměli vyhladovělému kručení mého žaludku, protože mi začali plnit dlaň spoustou maličkých, jemných zelených krystalků. Tenhle zelený cukr nebyl zrnitý, spíš jakoby gumový, a chutnal sladce zeleně. Jak jsem si ho plnou hrst strčil do pusy, zase mi přinesli víc. Taky přitáhli hrneček, i když jim musel připadat spíš jako vana, plný zeleného vína. Když jsem ho vypil, i moje myšlenky se obarvily na zeleno a začaly se trochu rozjíždět. I když nerozumím jedinému slovu jazyka, kterým "Hlaváči" (tak jim říkám) mluví, hlavně jim musím pomoct vypít jejich víno.
Jeden drobeček, co obstarává většinu jednostranné konverzace, vypadá jako jejich velitel. Všichni ho pozorně poslouchají a pak vždycky udělají, co jim přikáže. Nejspíš je to jejich táta. Když na mě mluví, rozhazuje rukama a divně sebou šije, až se zdá, že provádí nějaký rituální tanec. Každopádně přitom vypadá dost slabomyslně.
Po několika týdnech, kdy se se mnou jejich táta snažil domluvit, mě přišli otravovat další Hlaváči, oblečení v barevných kombinézách. Houpali se na mém kroužku, jeden se dokonce odvážil skákat mi po rtech - měl jsem chuť otevřít pusu a spolknout ho! Co mi zas až tak nevadilo, byly tři bytůstky, které metaly kotrmelce a salta na mých třech trnech na hrudi; to byla celkem sranda!
Každý den se děje to samé: jím zelené krystalky, piju zelené víno, zatímco Taťulda (jak mu říkám) rozhazuje rukama a piští nesrozumitelnosti. Většinou prostě sedím a usmívám se na něj, ale když mi ztuhne krk, napodobuju všechno, co dělá. Když kývne, kývnu taky. Když zatřese hlavou, zatřesu jí taky. Nebudu už nic psát, dokud se nestane něco zajímavého.
Jak dlouho že už tu jsem? Ztrácím pojem o čase.
Jednou mě Taťulda zase přišel nudit svým pronikavým kvičením, tentokrát to však znělo mnohem naléhavěji. Pořád ukazoval pryč, pak se postavil a pomalu dupal, přičemž mával rukou jedním směrem. Připadalo mi to jako nějaký tanec (i když jsem tyhle tvorečky ještě nikdy nevidět tancovat), tak jsem vstal a zkusil ho imitovat. Snažil jsem se opakovat taneční kroky po Taťuldovi, ale jeho to, zdá se, moc nepotěšilo.
Dávalo mi zabrat udržet s ním krok, když tu mě najednou ze všech stran zasáhla sprcha jídla! Předpokládal jsem, že je to součástí toho tance, a snažil jsem se ho co nejvíc chytit do pusy. Šlo mi to slušně, jestli to můžu posoudit. Nad těmi maličkými bytostmi jsem měl tu výhodu, že moje ústa byla mnohem větší než jejich. Možná, že právě proto si vyvolily mě jako hlavního tanečníka.
Přicházeli další a další Hlaváči a všichni na mě házeli víc a víc jídla, až jsem nedokázal udržet tempo a větší část krystalků se rozplácla o mé tělo. Nechtěl bych je kritizovat, ale neměli moc dobrou mušku. Musel jsem se shýbat a skákat do vzduchu, ale stejně to nebylo nic platné. Většina cukru skončila na zemi a nalepila se mi zespodu na boty. A ke mně se ze všech stran hrnuli další Hlaváči, aby se připojili k vrhání jídla. Začínalo mi to být trapné, protože taková rychlost mě skoro vysilovala. A ti maličcí maniakové nejevili žádné známky, že by už mohli skončit. Už mě jich obklopoval veliký kruh a všichni vřískali a pískali, asi aby mě povzbudili. Jenže já jsem toho měl dost a vystoupil jsem z kruhu, pevně rozhodnutý, že to znovu zkusím někdy jindy. Ale oni si ani potom nedali pokoj a dál na mě házeli zelené krystalky. Ani jsem se je nepokoušel chytat, chtěl jsem to dělat až někdy příště. Když jsem se dostal z jejich dosahu, několik kroků od nich, konečně přestali křičet a i příliv jídla ustal. Místo toho se rozlehl mocný aplaus a nadšené volání. Otočil jsem se, abych mohl přijmout jejich gratulace ke skvělému výkonu, jenže místo toho na mě začali vrhat další krystalky! Opravdu jsem už neměl náladu na repete, i když by z toho určitě byli radostí celí bez sebe, takže jsem se k nim opět otočil zády a odešel tak rychle, jak jsem jen mohl.
Předním než jsem se to dozvěděl, I was walking up to another group of tiny beings. These beings remained silent as I approached; no whining or shrieking or moaning.
These beings are just as tiny as the first beings I lived amongst, but they have different heads. Their heads seem to be the right size for their little bodies. Their faces are featureless except for a long, needle-like proboscis. These tiny beings seem to use this protuberance for all their communication and all their senses: sight, smell, taste, hearing, feeling. Some of these beings pointed their needle noses here and there over my body as I approached, but most kept them pointed at my feet.
Just before I stepped up in front of the "Needle Noses" (my name for them), they began clapping. By the time I actually stopped, they were cheering and whooping and jumping up and down. This went on for quite a while. Then they began to quiet down and the crowd began to split down the middle. I noticed one "Needle Nose" coming through the crowd to stand in front of me.
This "Jehlovitý Nos" seemed to have the respect of all the other "Needle Noses" because they all gave their attention to him as he stood in front of me; I could tell because all their needle-like noses where pointed at him instead of me. He must be their "Father Guy".
After looking me over for a while, the "Father Guy" started speaking at me. I did not understand anything that he said to me, but I smiled at him the entire time that he spoke to me. I kept smiling at them all after the "Father Guy" finished; I was trying to think of something to do! I decided to say something back to them.
"Well, it's really nice," I said, "for all of you to come out to greet me today. You know, I couldn't stand for any more of that food-throwing dance that the "Big Heads" do. You don't have a food throwing dance, do you? Do you guys understand me?"
I smiled some more after I finished and waited for something to happen. All the "Needle Noses" did was turn around and walk away! They kept looking over their shoulders as they left, but they did not seem to care if I followed or if I stayed where I was. I decided I might as well stay where I was. I sat down and waited to see what would happen. For days and days I sat there and nothing happened. At first the "Needle Noses" kept looking over their shoulders at me, but after a few days they seemed to forget I was there!
After a week or so of being ignored, I was hungry, so I followed some of the "Needle Noses" around as they went about their daily chores, and every so often they would look over their shoulders at me. Mostly, what they did all day was spit on the ground. It was a disgusting sight! They would form lines and walk through the fields and the spit on the ground, day after day. All the time, spitting! Day after day, no matter where I was, no matter what I observed them do, they were always spitting! I do not know why I did not notice it before.
Then I noticed all their food came from the fields they had been spitting in all this time! Food from spit! Now that they were harvesting, they had time to notice me. For the first time since I arrived in the "Needle Nose" land, they offered me food. How could I accept it after seeing them spit all the time to produce the food? I ran away, sickened to my stomach.
After what I am sure must be something like 100 years, I could not take living among any of these tiny beings any more; I was being starved by the "Needle Noses" and I did not want to go back to the "Big Heads" to have them throw more food at me during their crazy dance. I felt defeated and hung my head in dejection.
Now, since I was standing on a cloud of blue gas, as the gas swirled and spun I could often see through the gas or at least deep into the center of it. Something fuzzy, as if in the distance on the other side of the cloud, caught my eye. The shape grew larger and a little more defined as it came close.
All at once I clapped my hands and whooped for joy! I did not need a crystal clear view of the object to recognize it as the very chunk of land that had broken off of Ottoborg's world and brought me to this miserable place. At once I realized what was happening: the chunk of land was caught in a circular orbit and the blue gas must be going in a straight line that took it through two points in that circle. I cried out, 'For sure, I am the luckiest of all of Ottoborg's sons!'
Carefully, as it passed through the cloud of blue gas, I jumped off the springy surface of debris and onto my chunk of my father's world. I have not been on the chunk of land for about three minutes, long enough to make this latest entry into my journal. Gee, it's great to be back 'home' again! I hope I never..."
Here the excerpt of the diary ends abruptly. It is said that the chunk of land that Aloh Al was on suddenly smashed into a dirt clod that collided with it head-on. Both the chunk and the clod were traveling at great speeds upon impact. Nothing was ever seen of Aloh Al again.
Creeker's chunk of land was the biggest and it was full of lakes. There was actually more land covered by water than not. Creeker survived many centuries on the chunk - long enough to learn how to create and build giant replicas of spoons and butter-knives, enormous buckets filled with oversized sesame seeds, and huge loaves of bread, among other things.
Creeker used the soil of the dry land on his chunk as the material for his sculptures. Whenever he would get tired of looking at one of his colossal sculptures, he would just throw it into a lake. Each of the colossal sculptures displaced enormous amounts of water, covering up a little more try land each time one was thrown into a lake.
When he was not sculpting, Creeker would be out scrutinizing one of his previous sculptures. He was very critical of his work. He always concluded that the sculpture did not communicate the concept that was the impetus behind the work; or he saw a hair or a bug sticking out of the clay. In any case, he was always frustrated.
None of his works seemed to express his vision just the right way. He could not quite put his finger on the problem, but his general feeling was that it had to do with the size of the sculpture.
"If only it was a little bit bigger...", he would often say to hi
he would often say to himself. Then he would heave the thing into the nearest lake.

His mind was focused intently on making each new sculpture larger than the previous one, whether it be a giant replica of a Red Pod bulb of a mostly empty jar that had been sitting in the back of a valley for eight weeks. Eventually, he spent very little time examining his finished works, but with an exclamation of disgust he would throw the work into the nearest lake (which, after a while, seemed to be conveniently closer and closer) just as soon as it was done and immediately start on the next one. The replicas were by this time so large that he had to climb them to work on the upper parts.

The largest sculpture Creeker ever completed was of a baby's arm holding an apple. It was such a titanic work that he had to use spikes and ropes to get up it. When he finished, he had to rapple down the back of the arm. He backed up to get a good look at it, but could not back up very far since he was on a beach.

Opět, jeho nechutenctví a frustrace jej ovládly jak řekl (místo řekl bych v tomto případě raději použil slovo “předpokládal”) , "No, no, no. That's not it at all!" Then Creeker rushed at the base of the sculpture to push it into the water. He barely budged it, but it was top heavy since the apple at the top was enormous, so that his push was enough motion to cause the sculpture to fall over. Creeker turned to start on a new sculpture, (he had in mind a great pair of tongs digging into a bucket of sand) and he never saw the tidal wave that fell upon him.

Hondo's chunk of land ended up on the back of a giant animal that lived in a desert on an undocumented planet. Hondo seemed to like the animal enough, and he was so small that the animal did not detect his existence. There was not much that Hondo could tell about what the animal looked like. It was a colossal beast compared to Hondo.

He took many survey journeys that went on for days and days across the top of the beast to see if it looked different from other locations. As he walked, he noticed the color of the ground changed; presently he would be passing over an area that was brown, then fifteen feet or so further he would pass over an area that was yellow. The surface he walked on was hard and mostly smooth, but it was terraced into short, flat little hills all over. When he came to the edge, he was looking around and he almost fell off. He got down on his stomach to look over the edge. There was nothing between him and the ground which was very far away; if he had jumped, the fall would have broken every bone in his body.

He was on the lip of an overhang, and he reached under it to see if he could feel how far back it went, but the overhang went straight back and kept going. Then he carefully lowered his head over to look and see how far back this overhang went. He could not see it though, there was so much dark shadow he could only see about as far as his hand reached.

Hondo got up and decided to walk directly away from the edge. He grew very tired almost immediately as the surface began ascending right away. It took a day to reach the summit, so he slept there. In the morning Hondo was able to see very far from the top of the animal. The sky was all blue, and the land was all beige. He saw that the highest hilly part of this animal sloped down in all directions around from where he stood.

Ed's chunk just spun in place, forever.

Homen

Quater vytvořil Homena a dal mu dvě koruny a nechal ho, aby se rozhodl, co s tou druhou udělá. Homen měl syna, který se jmenoval Pinto Bunyan a tomu okamžitě dal svou druhou korunu. Pinto Bunyan pomáhal Homenovi se vším, co dělal.

Homen vytvořil mnoho bytostí zvaných Yntové. Yntové byli modří a vypadali jako malí brouci. Modří Yntové strávili první den své existence fashioning small spears. Brzy se Yntové rozdělili do malých společenství. Každý kmen plnil speciální úkol, který pomáhal všem ostatním společenstvím. Jižní Modří Yntové měli na starost pěstování jídla. Severní Modří Yntové stavěli domy pro ostatní společenství a tak dále a tak dále.

Vše probíhalo klidně a efektivně, takže si Pinto Bunyan vytvořil své vlastní Ynty - pouze jeho byli bílí.

Stalo se pak, když se počali množit Bílí Yntové na zemi, že vidouce synové Modrých Yntů dcery Bílých Yntů, jak jsou krásné, brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hutza Mutza byl na světě v těchto dnech, a také potom, když synové Modrých Yntů vcházeli k dcerám Bílých Yntů, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteří z dávna byli, muži na slovo vzatí. Bílí Yntové se okamžitě smísili s Modrými Yntu, ale odmítli převzít společenský systém Modrých Yntů. Bílí Yntové užívali ovoce tvrdé práce Modrých Yntů, ale v ničem jim nepomáhali. Jednoho rána hodil jeden Bilý Ynt vajíčko na Modrého Ynta a to způsobilo hrozný spor.

Takže Hemhemhema, Bílý Ynt, rose with all the Blue Ynts of war to go up to White Ynt East; a Hemhemhema vybral 30 000 Modrých Yntů, statečných válečníků, a v noci je poslal pryč. A přikazoval jim, říkajíc, "Podívejte, zaútočíte ze zálohy na město zezadu. Nechoďte příliš daleko od města, ale buďte připraveni. Potom se já a všichni Bíli Ynti, kteří jsou se mnou přiblíží ke městu. A když půjdou okolo, až je potkáme, první co uděláme bude to, že před nimi budeme utíkat. And they will come out after us until we have drawn them away from the city, řeknou jim, 'První co udělali, bylo že před námi utíkají.' Takže utečeme. A vy se přišinete ze zálohy a získáte město. Then it will be when you have seized the city, that you shall set the city on fire. See I have commanded you." Nejvíc těchhle Ynts of war in attendance nemohlo rozumět Hemhemhemovi protože jazyk, který používal byl květnatý a zastaralý. Still, few in attendance there from among all of those in attendance did harken and understand. Even did they reckon the sayings of Hemhemhema. And straight-away did they clue-in their buddies who were just lollygagging about, scratching their heads. At once all who heard this explanation did understand Hemhemhema's plan, so Hemhemhema sent them away, and they went to the place of ambush and remained between White Ynt West and White Ynt East, and the west side of White Ynt East; but Hemhemhema spent that night at the Wagon Leisure Inn.

Now Hemhemhema rose early in the morning and mustered the Blue Ynts, and he went up with the elders of Blue Ynt before the Blue Ynts to White Ynt East. Then all the Blue Ynts of war who were with him went up and drew near and arrived in front of the city, and camped on the north side of White Ynt East. Now there was a valley between him and White Ynt East. And he took about 5,000 Blue Ynts and set them in ambush between White Ynt West and White Ynt East, on the west side of the city. So they stationed the Blue Ynts, all the army that was on the north side of the city, and its rear guard on the west side of the city, and Hemhemhema spent that night in Sid's "Garden Spot" Lodge. And it came about when the king of White Ynt East saw it, that the men of the city hurried and rose up early and went out to meet the Blue Ynts in battle, he and all his people at the appointed place before the desert plain. But he did not know that there was an ambush against him behind the city. And Hemhemhema and all the Blue Ynts pretended to be beaten before them, and fled by the way of the wilderness. And all the people who were in the city were called together to pursue them, and they pursued Hemhemhema, and were drawn away from the city. So not an Ynt was left in White Ynt East or White Ynt West who had not gone out after Blue Ynts and they left the city unguarded and pursued Blue Ynts.

Then Homen said to Hemhemhema, "Stretch out the spear that is in your hand toward White Ynt East, for I will give it into your hand." So Hemhemhema stretched out the spear that was in his hand toward the city. And the men in ambush rose quickly from their place, and when he had stretched out his hand, they ran and entered the city and captured it; and they quickly set the city on fire. When the men of White Ynt East turned back and looked, behold, the smoke of the city ascended to the sky, and they had no place to flee this way or that, for the people who had been fleeing to the wilderness turned against the persuers. When Hemhemhema and all Blue Ynts saw that the men in ambush had captured the city and that the smoke of the city ascended, they turned back and slew the men of White Ynt East. And the others came out from their city to encounter them, so that they were trapped in the midst of Blue Ynts, some on this side and some on that side; and they slew them until no one was left of those who survived or escaped. But they took alive the king of White Ynt East and brought him to Hemhemhema.

Now it came about when the Blue Ynts had finished killing all the inhabitants of White Ynt East in the field in the wilderness where they persued them, and all of them were fallen by the spear until they were destroyed, then all the Blue Ynts returned to White Ynt East and struck it with the spear. And all who fell that day, both male and female, were 12,000 (all the people of White Ynt East). For Hemhemhema did not withdraw his hand with which he stretched out the spear until he had utterly destroyed all the inhabitants of White Ynt East. So Hemhemhema burned White Ynt East and made it a heap forever, a desolation until this day. And he hanged the king of White Ynt East on a tree until evening and at sunset. Hemhemhema gave a command and they took his body down from the tree, and threw it at the entrance of the city gate and raised over it a great heap of stones that stands to this day.

So Itchigoplasty and all the White Ynts who were with him arose by night and lay in wait against Blue Ynt South in four companies. Now Pimento Loofa the son of Texadrill went out and stood in the entrance of the city gate, and said, "Who is Itchigoplasty that we should serve him?"; and Itchigoplasty and the White Ynts who were with him arose from the ambush. And when Pimento Loofa, of the Blue Ynts, saw the White Ynts, he said to Factotron, "Look, Ynts are coming down from the tops of the mountains." But Factotron said to him, "You are seeing the shadow of the mountains as if they were Ynts." And Pimento Loofa spoke again and said, "Behold, Ynts are coming down from the highest part of the land, and one company comes by the way of the Diviners' Sandwich." Then Factotron said to him, "Where is your boasting now with which you said, 'Who is Itchigoplasty that we should serve him?' Are these not the White Ynts whom you despised? Go out now and fight with them!" So Pimento Loofa went out before the leaders of Blue Ynt South and fought with Itchigoplasty. And Itchigoplasty chased him and he fled before him; and many fell wounded at the entrance of the gate. Then Itchigoplasty remained at Blue Ynt West, but Factotron drove out Pimento Loofa and his relatives so that they could not remain in Blue Ynt South.

Now it came about the next day, that Blue Ynts went out to the field, and it was told to Itchigoplasty. So he took his White Ynts and devided them into three companies, and lay in wait in the field; when he looked and saw the Ynts coming out from the city, he arose against them and slew them. Then Itchigoplasty and the company who was with him dashed forward and stood in the entrance of the city gate; the other two companies then dashed against all who were in the field and slew them. And Itchigoplasty fought against the city all that day, and he captured the city and killed the Blue Ynts who were in it; then he razed the city and sowed it with salt.

When all the leaders of the tower of Blue Ynt South heard of it, they entered the inner chamber of the temple of Holmarrk (or "The Door"). And it was told to Itchigoplasty that all the leaders of the tower of Blue Ynt South were gathered together. So Itchigoplasty went up to Mount Chlorescent; he and all the Ynts who were with him, and Itchigoplasty took an ax in his hand and cut down a branch from the trees, and lifted it and laid it on his shoulder. Then he said to the Ynts who were with him, "What you have seen me do, hurry and do likewise." And all the Ynts also cut down each one his branch and followed Itchigoplasty, and put them on the inner chamber and set the inner chamber on fire over those inside, so that all the men of the tower of Blue Ynt South also died, about a thousand men and women.

Then Itchigoplasty went to Blue Ynt Southwest and he camped against Blue Ynt Southwest and captured it. But there was a strong tower in the center of the city, and all the men and women with all the leaders of the city fled there and shut themselves in, and they went up on the roof of the tower. So Itchigoplasty came to the tower and fought against it, and approached the entrance of the tower to burn it with fire. But a certain female Ynt threw a 16 ton weight on Itchigoplasty's head, crushing his skull. Then he called quickly to a young Ynt, his armor bearer, and said to him, "Draw your spear and kill me, lest it be said of me, 'A female Ynt slew him!' So the young Ynt pierced him through and he died. And when the White Ynts saw that Itchigoplasty was dead, each departed to his home.

When the Blue Ynts and the White Ynts started to fight, so did Pinto Bunyan and Homen.

Quater stepped-in, and took Pinto Bunyan's crown away and gave it to a new being he made called Arven.

Hoborg

Quater chtěl vidět, co se stane, když udělá tvořivou bytost s velkým srdcem. Quater ho pojmenoval Hoborg, což znemaná "velké srdce".

Hoborg vzal korunu a zamířil do prázdna oblaků, jak ho Quater pozoroval z dáli.

Hoborgovi se líbil nápad vytvořit místo pro některé jeho bytosti. Věděl, že mraky, které nad ním vířily by mohly vytvořit perfektní oblohu, takže jen potřeboval vytvořit nějakou krajinu. Jedna věc, která Hoborga trápila bylo, že některé z jeho bytostí se možná stanou zlými. Chtěl vytvořit bytosti, ze kterých by se mohl těšit navěky, ale nechtěl použít násilí k tomu, aby ho milovaly a respektovaly. Rozhodl se, že by mohl stvořit bytosti se schopností rozhodnout se mezi dobrem a zlem. Když všechno v jeho hlavě pracovalo, napadlo ho, že by mohl vytvořit jedno dítě za čas a pozorovat jestli se rozhodl dobře předtím, než by začal s dalším. Hoborg vytvořil maličký model jeho světa v Hlíně (nebo hlíně) jestli vypadá stejně, jak si ho představoval. Strávil asi dvanáct let navrhováním tvarů a barev světa, který nazval Nadství. Potřeboval nějakou hlínu, aby vytvořil jeho svět a jediné místo, kde mohl najít Hlínu s kvalitou a čístotou, jakou Hoborg chtěl, by dosahoval čtyři tisíce let. Dychtil po tom, aby se zeptal Quatera.

"Quatře, děkuji ti, že jsi mě stvořil, s tak nádhernou korunou... všechno v životě je báječné, jen jsem si říkal..." Hoborg poklekl. "Mohl bys mi dopomoci k Hlíně nejvyšší jakosti?"



Quater se zasmál, "To by mně samotnému trvalo dosti dlouho! Co se ti nelíbí na hlíně, kterou jsem ti dal?"



"Hlína, kterou jsi mi dal na plánování, se mi líbí," odpověděl Hoborg, "ale chtěl bych ty nejlepší ingredience do svých bytostí. Víš, chtěl bych, aby žily věčně a hlína vydrží jen několik tisíc let."



To Quatera zaujalo, "Tady je dalekohled, který ti umožní vidět tak daleko, jak jen budeš potřebovat. Budeš si moci najít nejkratší cestu k Hlíně, což by ti mělo ušetřit pár let cestování."

Hoborg dalekohled přijal, "Ó, děkuji ti, Quatře! Jsi tak velkorysý."

Hoborg vyrazil na cestu ten samý den. Dalekohledem jasně viděl Horu Hlíny, kterou potřeboval k postavení Overhoodu.

Každý den byl stejný, Hoborg vstal před svítáním, takže nemusel cestovat v žáru. Ale každé ráno než se vydal na cestu, vznešeně přemítal o Quaterovi. Hoborg svým velmi hlubokým hlasem zpíval písně zemi o tom, jak bylo dobře, že byla stvořena. Po ranní cestě se Hoborg zahrabal do hlíny a odpočíval. Odpoledne pokračoval ve své cestě k velké hoře Klay až do pozdního večera.

Po dvaceti letech cesty Hoborg zcela osaměl. Brzy již nemohl pokračovat v cestě. Našel kus pevniny, kde se mohl zastavit a odpočinout si. Rostla na ní jen vychrtlá vinná réva a Hoborg si lehl vedle ní, aby se mohl potěšit z jejího stínu a povznesl se nad svoje utrpení. A Hoborg byl z té rostliny velice šťastný. Ale hned za úsvitu příštího dne přišel červ, napadl ji a ona uvadla. A tehdy, když zapadlo slunce, se stalo, že horký východní vítr a slunce bušily do Hoborgovy hlavy tak, že byl slabý a žebral o smrt, řka: "Smrt je pro mě lepší než život."

Nezmohl na nic, mohl tam jen ležet. Začal roztržitě škrábat do hlíny, na níž ležela jeho ruka. Pak řekl, "Škrábání je pro mě lepší než smrt." Byla to pěkná, čistá hlína, která byla udusaná a dotvrda upečená bílým sluncem. Jeho prsty se ohýbaly, zvedaly and natahovaly; ohýbaly, zvedaly and natahovaly; ohýbaly, zvedaly and natahovaly, houževnatě škrábajíce. Den po dni se dostávaly zkrz vrstvy jemného prachu a štěrku. Jen několik zrnek vyžadovalo týdny škrábání, než se uvolnily ze země, která byla tak tvrdá a hutná. Každý měsíc do hromádky pod jeho dlaní přibývala další a další hlína. Během uplynulých let, jediný zvuk, který slyšel, bylo škrábání jeho ruky a jeho dech. Když se pod jeho dlaní shromáždil dostatek hlíny k tomu, aby ji zvedl, uchopil ji, plivl na ni a mačkal ji a mačkal a mačkal, až mu ruka zbělala a jeho klouby vydávaly praskavé zvuky. Posadil se, rozevřel dlaň a podíval se, co mu v ní leží. Uzřel, že vytvořil hroudu hlíny.

Červ, který napadl víno a způsobil, že uschlo, nyní vystrčil hlavu ze země a obdivoval se té hroudě, řka, "Proboha, ty máš ale krásnou hroudu hlíny!" Prohlížeje si Hoborga odshora dolů, zeptal se, "To všechno jsi udělal sám?"

"Ano." odvětil hoborg.

"Být tebou," řekl mu červ, "zůstal bych tady a dělal více hrud. Mohl bys z nich vytvarovat stvoření a obydlet jimi tento kus půdy. Přesto však, viděl jsi tím dalekohledem, co ti Quater dal, opravdu hroudu Hlíny? Nebo jsi ji viděl jen proto, protože ti Quater řekl, že bys ji vidět měl?"

Hoborg odvětil, "Skutečně mi Quater řekl, že dalekohled mi umožní najít nejkratší cestu ke Hlíně, a proto bych měl ušetřit několik let cesty. Ale již jsem cestoval tak dlouho..."

A červ Hoborgovi řekl, "Žádný čas jsi neušetřil. Nikdy jsi Hlínu neviděl, že ne? Pochybuji, jestli Quater vůbec někdy Hlínu viděl..." Když se nad tím Hoborg takto zamyslel, začal také pochybovat. Existuje vůbec taková věc, jako Hlína? Jen o ní slyšel; nikdy žádnou neviděl. A pak mu připadla taková myšlenka. Jistě, trvalo mu dlouho, než utvaroval tuhle hroudu hlíny, ale měl spoustu času a věděl, že právě tady je spousta hlíny; nemusí pokračovat v hledání Hlíny. Nebo pokračovat může, bez jistoty kdy, a zda vůbec někdy dosáhne svého cíle. Zvažoval, jestli vytvoří více hrud hlíny a vytvoří z nich bytosti, aby osídlil tento kus pevniny. Jistě, spotřeboval by velké množství slin, ale Hoborg, že by mohl najít způsob, jak dost pracovat. A teď, když má důvod pro škrábání, může použít obě ruce a ušetřit čas. Nejdřív udělá bytost z hroudy, kterou již vytvořil.

Hoborg poklekl vedle věci, kterou vytvaroval. Ohavná surovost hlíny se protáhla, a jak na ní dál pracoval rukama, začala vykazovat známky života. Nově vznikající bytost se trhaně, jen stěží živě pohnula. Muselo to být příšerné, neboť stejně příšerná byla jeho snaha napodobit dokonalost svého stvořitele, Quatera. Hoborg se svého takzvaného úspěchu tak zděsil, že odhodil svůj odporný výrobek tak daleko, jak jen mohl. Doufal, že ta neúplná jiskřička života zanikne, osamocená tam, kde přistála. Že plamínek života, který té ohavnosti věnoval, bez opory samovolně zhasne a vyprchá v mrtvou hmotu. Usnul v naději, že hrobové ticho navždy umlčí hlas pomíjivé špinavé hlíny, kterou považoval za vznikající život. Spal, ve snu se však vzbudil a zjistil, že vedle něj, ve stínu vinné révy (v Hoborgově snu tam znovu rostla) stojí ta hrůzná věc a pozoruje ho žlutýma, sliz ronícíma, ale hloubavýma očima.

Hoborg se probudil (do skutečnosti), a byl zděšený, protože viděl něco v dáli, a rostlo to, jak se to jak se to přibližovalo s každou minutou. Nejprve si myslel, že to byla nějaká hroudo-příšera vracející se aby ho dostala, ale jak to bylo blíže, mohl vidět, že to bylo větší než hliněná hrouda. Za krátkou chvíli proletěl před Hoborgem could make out the shape. Byl to kousek země s malým domečkem s červenou střechou. Byl tam velký robot a malá bytost na něm. Hoborg realized that these folks would pass him if he did not act quickly so he took off his belt from around his waist and made a lasso. He figured that it still was not long enough to reach this passing land mass, so in act of desperation he gouged a chunk of his chest out and rolled it into a great snake that extended the end of his belt. This contraption was long enough to lasso the land, which halted when the cord went taut. Velký robot ukázal na Hoborgův hrudník a řekl: "Jááá Bil. Jáááá Bil."

Hoborg zamával a odpověděl: "Jáááá Hoborg. Já jsem Hoborg."

Menší bytost (mírně menší, než Hoborg, ale jednu padesátinu Bilovy velikosti) ukázal Hoborgovi na hrudník a řekl: "Já myslím, že ukazuje na váš trup, velké au!"

Hoborg si uvědomil, že jeho vnitřnosti vytékají ven z velké štěrbiny, která vznikla v jeho hrudi. "Dobrý Quatere! Co budu dělat?"

Malá bytost si sundala svůj pásek a pověřila Bila, aby ho odnesl dolů, kde byl Hoborg. Bytost skočila do Bilovy hlavy a kráčela tam, kde seděl Hoborg prošel kolem. "Já Willie," řekl cizinec, když uvazoval svůj pásek kolem Hoborgova , spínal oddělené části k sobě a zaceloval poranění.

Hoborg položil svou ruku Williemu na rameno. "Ahoj, Willie, já jsem Hoborg a tys mi právě zachránil život!"

Williemu se nezdálo, že by mohl toto tvrzení podvrdit. Hoborg přemýšlel Willie nebyl příliš rozumný, ale i tak byl vděčný.

Po pár dnech odpočinku, se Hoborg rozhodl, že by bylo lepší pokračovat v cestě. Hoborg se zeptal Bila a Willieho, jestli se k němu chtějí přidat. Bil prostě řekl, "Jáááááááá Bil. Jáááá Bil," a Willie si k sobě mumlal spoustu blábolení.

Hoborgovi se líbilo jejich spojenectví, ale přemýšlel, že s ním třeba jít nechtěli, takže se slzami v očích řekl nashledanou. Hoborg byl překvapen, když je uviděl, jak ho Bil a Willie následovali. Hoborg se jich neptal, on prostě uvnitř vzešťastněl a pokračoval k Hlíně.

Velký Robot Bil (Hoborg zjistil jeho celé jméno, protože bylo vyryté na zadní části jeho nohy) se ukázal jako nejužitečnější pro nošení Willieho, Hoborga a malého domečku s červenou střechou přes kaňony, které byly příliš strmé na výstup. Hoborg, mezitím co ho Velký robot Bil nesl, zaznamenal, že Bilův hrudník má uvnitř přepínač označený "dobrý", na který byl nastavený a "špatný" - další nastavení. Hoborg si netroufal zjistit co nastavení "špatný" dělá, ale myslel si, že to musí být špatně promyšlený pokus o dělení se stejnými problémy, které měl, když plánoval vyrábění bytostí, které byly schopné páchat dobro a zlo.
Tou poslednou vetou si nie som istá či ju mám dobre (som zo slovenska tak dúfam že je to správne aj po česky ) -Emi95
Doplněno o pár čárek, jinak to bylo OK. -Miroslav H. 5/30/09 5:48 PM

Během několika let se ti tři dostali až k Hlíně. Byla to hora té nejčistší Hlíny v celém známém vesmíru a Hoborg zjistil, že je kvalitnější, než si kdy on nebo Quater dokázali představit. On naplnil jeho korunu několika správně velkými kusy Hlíny; Bil a Willie mu také pomohli nést. Všichni pospolu, Hoborg přišel na to, že jí tam bylo dost na vytvoření Overhoodu a okolo dvou tisíc bytostí.

Vracejíc se tam, kde Hoborg začal s cestou, trojice narazila na Tickbergera. A Tickberger je z těch, co jsou celí celý fuj a lepkaví a Quater vždycky říkal, aby utekli. Hoborg zařval na Bila aby chytil Willieho a jeho a utíkal k tomu. Tickberger předstíral, že chce to co všechny jiné bytosti. Mohl vyprávět, že měli spoustu hlíny, takže si olízl rty, odkryl svoje tesáky a řekl, "Hlííínááá!" Tak rychle, jak jenom Bil mohl běžet, nebylo to dost rychle, aby předběhl čiperného Tickberga. ID panel zezadu na Bilově noze byl odstraněn jedním úderem Tickbergova jako břitva ostrého drápu. Hoborg viděl, že Bil se zpomaloval a že by mohli zahynout, kdyby něco rychle neudělali. Hoborg hodil všechnu náhradní Hlínu přes zem, která byla pod nimi. Usoudil, že to co mu zbylo, by stále ještě vystačilo na vytvoření středně velkého světa a asi pětiset bytostí. Problém byl v tom, že jak Bil vysypal Hlínu, Tickberger ji spolykal, a že se stále blížil k Bilovi. Hoborg nervózně vyhodil ven další hlínu a tentokrát ji Tickberger snědl, ale značně zpomalil. To nebylo moc dobré, protože Bil také značně zpomaloval vyčerpávajícím tempem. On prostě nemohl pokračovat déle.

Hoborg se rozhodl, že měl být šťastný s asi dvaceti bytostmi v malém sousedství jako svět. Nato vysypal většinu Hlíny pryč, jen trochu mu zbylo pro jeho značně zredukované plány. Tentokrát to fungovalo, protože Tickberg se zastavil úplně a nemohl je následovat, když byl plný takovým množstvím hlíny.

Bil pokračoval pod Hoborgovým doprovodem, držící malý domeček s červenou střechou na jeho rameni, kde Willie a Hoborg mohli řídit a bydlet spolu. Po mnoholeté cestě se Hoborg vrátil a byl připraven vybudovat "Everhood", místo, které přetrvá navždy...
...tak dlouho než se něco pokazilo.

Arven

Arven is a sleek and fast being who created thousands of beings from the first moment he was given a crownArven je uhlazená a rychlá bytost, která tvořila tisíce tvorů již od okamžiku, kdy dostal korunu. -Kernicek Ouuuuuuuu 9/10/10 9:01 PM . Besides his crown, there is an aerodynamic fin off the back of his head because he is so fast.

His style of creating is fast: get in, create, get out. He does not keep account of the worlds he creates nor the beings he creates to inhabit them. Quater made Arven quiet, serious, lean and efficient. Arven has spoken only once to some of the beings he has created.

Quater wanted to make a being who would fill up the rest of creation with more worlds and planets and beings. Arven does not even take the time to create beings who will be creators themselves. Arven now has seven worlds that his beings inhabit:

NORDO is a world consisting of a group of seven planets, each with a civilization of its own. The inhabitants of each planet have a distinct mythology with the common element of the seven planets fighting amongst each other. But they never do in reality. This makes the various races of the seven planets fear each other intensely, though there is no real need to do so.

The seven planets are:

Idsnak - žijí zde Skullmonkeys Lebečné opice? Lebkoopice?. Skullmonkeys vypadají jako opice s holými lebkami místo hlav. Celý den tráví tím, že se vzájemně nervózně honí. Přestože by Skullmonkeys velice rádi strašili děti jiných civilizací, nemohou, neboť ostatní světy jsou pro ně nepřístupné. Hlavním cílem výzkumů těch chytřejších z nich je proto právě přemístění na jiné planety. Alfa Huba, Alpha Jaw vůdce Království Skullmonkeys, chtěl mít nějakou vesmírnou loď, aby mohli odletět strašit na planety plné mládeže.
Jednoho dne, když se Alfa Huba zabýval podrobnýmy plány obrovské odletové rampy pro obrovskou raketu, jeho asistent Vlasatý Jo Hairy Jo climbed down the great fort a rozhodl se, že si odpočine v zavlažovacím otvoru. Hluboce pil čistou vodu a prohlížel si svůj odraz ve vodě. Pak si vrazil prst do svého vejčitého otvoru ovicular foramen a přemýšlel o tom, jaké by to bylo mít maso na hlavě.

"Jsem tak ošklivý." pomyslel si.

To byla podivná myšlenka, protože většina Skullmonkeys si vzhledu ostatních vůbec nevšímá.

"Proto se utopím ve vodě a nebudu již dále žít." řekl a skočil.

Jeho tělo způsobilo mohutné šplouchnutí a Jo cítil chladnou vodu na v každém místě svého těla. Jeho vlasy nasakovaly vodou, než z nich vyprchaly všechny vzduchové bubliny. Naposledy vydechl a potopil se ještě hlouběji. Možná mnohem hlouběji, než se kdy jaký Skullmonkey dostal. Beztížně se vznášejíc se nehodlal ani pohnout. Zahalila ho temná vody a on začal vzpomínat na své mládí. Vzpomněl si na jeden obzvláště nepříjemný den mnoho let předtím, když jako se chlapec učil od starce jménem Nízká Brada.

"Many are the hairs on our backs," řekl tehdy, "a podobně mnoho je na světě Skullmonkeys."

Hairy Jo looked up to Low Jaw as a father figure. For weeks, Hairy Jo followed every move Low Jaw made. If Low Jaw went into the forest to forage for nuts and grubs so went Hairy Jo. If Low Jaw tended to his garden, so did Hairy Jo.

Jednoho zvláště teplého a krásného dne byl Vlasatý Jo na cestě ke starcově jeskyni, když uviděl, že okolo vchodu je shromážděn veliký dav. Mnozí Skullmonkeys vřískali, aby ukázali svůj smutek. Žena Nízkého Brady byla ze všech nejskleslejší... byla jako křehký, suchý list odvanutý do rohu. Vlasatý Jo se protlačil dopředu, demanding to see his mentor. Nízká Brada se lehce houpal, zavěšený za krk na zapleteném kousku látky, který vyrobily jeho děti. Ty ho v tomto stavu viděly jako první. Zvláštní věc, na kterou si Vlasatý Jo vzpomněl byla, that he had shaved himself completely naked.

Arnod - inhabited by the Rrs. Rrs observe other planets and civilizations hoping one day to apply all that they have learned to their own civilization. This is not likely, however, since they find comfort in research and are terrified of application. Rrs are extremely advanced in the arts of the mind which they use to read other beings' minds. Every other generation in the Rrs' lifeline produces an Omega Rr. Omega Rrs have such superior mind control that they can use their minds to form physical doorways between worlds. This has been outlawed by Arven, and only because Quater brought this to his attension. But the Omega Rrs were not stopped until after they had moved a few Ynts, Skullmonkeys and even Rrs to other planets.

Ba'ak - zde žijí Polo-Skullmonkeysnešlo by použít Lepkoopice?-Kernicek Ouuuuuuuu 9/10/10 9:05 PM , kteří jsou z poloviny Modří Ynti. Tato stvoření, nazývaná "Modří-Ynti-Skullmonkeys" vypadají zrovna jako Bílí Ynti, protože páření Skullmonkey s Modrým Yntem způsobuje ztrátu pingmentu u jejich potomků, což má za výsledek Modré Ynty, kteří se zdají být bílí. Od Skullmonkeys již potomci žádné další vizuální vlastnosti nemají, i když jejich chování je blíže chování Skullmonkey než chování Modrých Yntů, kteří žijí ve společenstvech.

Guhrli - inhabited by Proto-Skullmonkeys. These pitiful beings have to bury themselves up to their necks every night in the rich Guhrli soil to keep from dying of dehydration. They can only eat HoBread, which can only be made by grinding up the largest Wx and adding them to HoBatter before it rises. (Arven corrected all of these limitations in the final design of Skullmonkeys.) Guhrli has a monthly orbit that floats so close to Wx that the Proto-Skullmonkeys can harvest the plumpest Wx for their HoBread. Due to the Proto-Skullmonkeys' tie to the soil of Guhrli every evening, colonizing Wx with Proto-Skullmonkeys is not possible.

Wx - inhabited by Wx. Wx are fat, furry and yellowish in color. Wx reproduce asexually and often, which would create an overcrowding problem if they were not harvested each month by the Proto-Skullmonkeys.

Hapsborg - inhabited by one Rr and one Skullmonkey who became best friends. The Rr's name is Rrheostan and the Skullmonkey's name is Mazzimoast. Their first year on Hapsiborg was one of confused emotions. Because of the myth of the seven planets fighting amongst each other, Mazzimoast and Rrheostan feared each other, but they were lonely and longed for companionship also. Rrheostan, behaving in perfect Rr fashion, wanted to study Mazzimoast and all of his habits. He spent a lot of time following the Skullmonkey's tracks to see where he went, examining his feces to see what he ate, and climbing up trees to see where he lived. They found that helping each other was their only chance at happiness and survival. While they were extremely productive during the first hundred years of friendship, they now just sit in front of their houses swapping grossly exaggered stories of their first year together.

Yanko - inhabited by the followers of Mai Kea. Mai Kea was said to live on Hapsborg, though in reality he did not exist at all by any known records. Yankites (beings of Yanko) find pleasure in making intricate art works for Mai Kea. Perhaps the greatest works of art known to Quater are made in Yanko. It is for this reason that no one has the heart to tell the Yankites that Mai Kea does not exist.

Dalších 6 světů, které Arven udělal:

PLASMO je enormí mrak bytostí, každá příliš malá na to, aby byla sptřena pouhým okem. Rrs have projected their minds there.

ALFATIC - is the world of the R'Goss. Each successive generation is born bigger than the previous. As the R'Goss of each generation get into their senior years, you hear tham making statements like, "These punks think they're so big!" or, "When I was your age, we had to stand on a chair to get the fondue pot down from the top kitchen cabinet."

The houses of their ancestors are not usable for the newer generations; they just can not fit through the front doors.

ALPA FEMALPA je svět, kde děti vládnou dospělým. Děti dávají rodičům časově náročné, lehkomyslné úkoly, které brání rodičům dělat cokoli jiného, než co si přejí děti. Člověk by si mohl pomyslet, že takováto společnost by musela skončit anarchií. Jenže, aby naplnili každý rozmar dětí, Al-rodiče Alparense - Al-rodičstvo? (či rodiče) stále vyvíjejí nové technologie. Když například dítě, pozorující noční oblohu, řeklo, "Chci vidět, co je ta bílá tečka tam nahoře!" and threw a fit, fit může být záchvat... jeho Al-rodiče pracovali ve dne v noci, až vynalezli dalekohled. Když to viděly ostatní děti, všechny chtěly také svůj, tak se postavila továrna na dalekohledy. Podobně se Alpě Femalpě dělají pokroky.

Rodiny na Alpě Femalpě mají jedno až tři děti, více jen zřídka. Takové malé, naivní dítě pravděpodobně řekne "Ano!" když se ho zeptají, jestli chce bratříčka nebo sestřičku. Nemůže si uvědomit, že bude se svým sourozencem sdílet možnost rozkazovat svým Al-rodičům, neboť ti musejí poslouchat všechny své děti. Když však bude tázáno podruhé, už se napálit nenechá. Později, když nové dítě je již dost staré na to, aby mohlo odpovídat, Al-rodiče se ho mohou zeptat, pokud to starší sestra zrovna neslyší (a jestliže ho již před nebezpečím dalšího sourozence nevarovala), jestli chce malého bratříčka. Když se do rodiny narodí i třetí dítě, ty dvě starší již své Al-rodiče nespustí z očí; to jim brání zeptat se toho nejmladšího dítěte, jestltli chce bratříčka nebo sestřičku.

Arven stvořil svět FLIMBY pro Bílé Ynty jako laskavost Homenovi. Většinu Bílých Yntů si Arven vzal, takže modří Ynti mohli znovu žít v míru. Bílí Ynti byli plně závislí na tvrdě pracujících, vynalézavých Modrých Yntech, protože Bílí Ynti jsou nešikovní, mizerní břídilové. Aby přežili ve světě bez Modrých Yntů, ti chytřejší z Bílých Yntů (zvaných "Rogling") přiměli ne tak chytré Bílé Ynty (zvané "Habling") k "přeměně" na Modré Ynty. Tady je o tom několik příběhů:

Jednou v noci Papto, unavený z toulek ve Flimbských lesech, uviděl světlo vycházející z okna dřevorubecké chalupy. Papto neměl vlastní chalupu, protože byl moc líný, aby si nějakou postavil. Chtěl se jít podívat dovnitř chalupy, jestli ho Ynti uvnitř nechají přespat, tak tedy došel ke dveřím a zaklepal.

Dževorubcova žena otevřela dveře a řekla: "Kšá! Neotvírám nikomu, když můj manžel není doma! Běž pryč!" A bouhla mu dveřma před nosem.

Papto byl příliš hladový a když byly dveče otevřené, ucítil z chlaupy vařící se večeři. Porozhlídl se kolem po něčem k snědku a uviděl na střeše chalupy pohozenou krabici od Gflutoburgerů. Doufal, že by v krabici ještě stále mohly být nějaké Gflutoburgerů, ale kdyby ne, i vylízání takové Gflutoburgerové omáčky ze dna krabice by mohlo být vynikající. Po tiché cestě na střechu Papto objevil díru, kterou mohl špehovat dřevorubcovu ženu. Dřevorubec byl zřejme příliš líný, než aby díru opravil. When he peaked through the hole, Papto saw a beautiful table set out with a savory junk roast, klootifish, and wine. The treecutter's wife and the county tree censor were seated at the table ready to dine.

Now Papto heard the treecutter lumbering home just then, and so did Mrs. treecutter. The treecutter was as nice a guy as you would want to meet, but his one quirk was that the mere sight of a county tree censor put him into a fit of rage. And that was why the censor was paying a neighborly visit to the wife, because he knew that the treecutter was out; and the good woman would therefore fix up the best vittles she had. As Papto watched through the hole, she threw everything on the table into cupboards and drawers and hid the censor in a trunk she used as a coffee table.

"Co děláš na mé střeše?" se dřevorubec zeptal Paptoa "Měl bys radeji jít dovnitř, sníst večeři a zůstat v náhradní místnosti."

Papto brought the Gflutoburger box in with him, but kept it out of sight. The wife acted very glad to see them both and set the table and gave them each a big bowl of Toriweet (a gray, tasteless paste). Papto's mouth watered thinking about the junk roast, klootifish, and the other delicacies he had seen. He brought his Gflutoburger box up to his ear and opened and closed it a few times.

"Co tu máš?" zeptal se dřevorubec.

"Oh, that's my Gflutospirit-guide," answered Papto. "He says don't eat this Toriweet, eat the junk roast, klootifish and other things he had a Gflutospirit hide in the cupboards just now." "Super!" exclaimed the treecutter, who jumped up and found all the wonderful food which his wife had hidden there, but which he thought the Gflutospirit had brought forth. The wife of the treecutter dared not say a word, but put all the food on the table. Now Papto put his box up to his ear again and opened and closed it.

"Co právě řekl?" zeptal se dřevorubec.

"He says don't forget the wine behind you in that drawer."

So Papto and the treecutter enjoyed the wine also. The treecutter wanted to see the Gflutospirit this guide used to provide these wonderful things.

"Can the guide conjure the Gflutospirit here for us to see?" asked the treecutter. "I wouldn't be troubled about looking at him; now that we finished off that wine I'm kind of loopy!"

"Ale samozřejmě!" řekl Papto. "Tento průvodce dělá vše, co mu řeknu, nebo snad ne?" Here he nodded at the Gflutoburger box in his hand. "He says 'Yes.' But the Gflutospirit is very ugly; we might puke if we were to look upon it so soon after eating."

"So who's afraid of a little barf? What will he look like?"

"Well, you see, he'll look just like a county tree censor."

"Gah! To je hnusné! Musím ti říct, I go into fits of rage when I see a county tree censor; but I'll be okay knowing that it's really a Gflutospirit."

Tak Papto vzal krabičku a zašeptal do ni, then he put it up to his ear.

"Very well." said Papto. "He's in the trunk you use as a coffee table. We may go look at it now, but don't let it out of the trunk!"

"Help me hold the lid." said the lumberjack. And they all went over to the trunk where the wife had hidden the county tree censor. They opened the lid and peeked in; then the treecutter slammed the lid closed.

"Wow! On je teda hnusný! Fuj!"

Potom, oni souhlasili, že potřebovali další nápoj. Otevřeli další zásuvku a našli tam další láhev vína.

O hodinu později, dřevorubec řekl: "Musíš mi prodat Gflutospirit-guide v krabičce. Řekni kolik chceš. Zaplatím cokoliv."

"Ne, to bych nikdy neudělal," řekl Papto, "Jen si představ, k čemu ho mohu využít!"

"Oh, nepotřebuji ten Gflutospirit-guide tak moc! Oh, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, oh prosím, prosííím, oh prosím, prosím, prosím, prosím, oh oh, prosím, oh prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, pro-síííím, prosím, oh prosím, prosím, oh prosím, prosím!" naříkal dřevorubec; A pokračoval v žebrání.

"Dobře," řekl Papto, nakonec, "if you promise that you and your wife will pretend to be Blue Ynts for the next three years for me, then I will give you this Gflutoburger box."

"It's a deal!" said the treecutter. "But you must take that trunk with that Gflutospirit that looks like a county tree censor away with you; it gives me the creeps!"

When Papto left in the morning, he took the trunk. On his way, on the other side of the woods, was a very deep river. The water rushed by under the bridge he was crossing and the river thundered in the quiet of the forest.

"Whew!" said Papto. "I'm tired! This trunk feels like it's full of my brother's weights. I think I may as well throw it in the river, and if it floats home to me, great; if not, no big deal."

Then he lifted one end of the trunk, just a little. "No!" cried the censor from within the trunk, "let me out first!"

"Aaaaaah!" screamed Papto, pretending to be frightened, "The Gflutospirit is still in there! I'd better throw him in fast, so he'll drown!"

"No, no, no!" exclaimed the censor. "I'll be a Blue Ynt for you for three years if you let me out."

"I could do that!" said Papto. A následující tři roky nehnul ani prstem.

Not much is known about ELBEETO, except that it is a twin of Flimby, and that it lies on the far side of a huge gulf of yellow plasma. Space currents momentarily blow the yellow plasma away, revealing Elbeeto to the patient observer.

SUMP is a world consisting of a group of hollow planets that exist within each other. Including: Outer Junn - inhabited by Wx, about a million times as many as Wx itself. Because there are no Proto-Skullmonkeys to harvest them every month, about one half of the population is crushed to death by their collective weight.

Mezzo Abbernun - inhabited by Abbers. Abbers suspect that there is a world above their Outer Junn Floor Sky, because of the occasional Wx carcass oozing through a crack or hole, but this is an unproved theory to them. Some Abbers have drilled their way through the Mezzo Abbernun to find Inner Abbernun. These travelers, however, never returned to the surface to tell what they found. This has prevented most Abbers from attempting the journey but a few hundred have.

Abbers fall into three castes. The first is the intellectual, inquisitive caste called the Frankites. The second is the warring Abbers called the Dazzites. The third is the religious caste called the Ee's. The Frankites spend their time in pursuit of knowledge about the other worlds of Sump: Outer Junn and Inner Abbernun. The Frankites are not respected by either the Dazzites or the Ee's. The Ee's accuse the Frankites of messing with their religious mythologies. The Dazzites think the Frankites are a bunch of sissies. The Frankites developed the theory of a world above their Outer Junn Floor Sky because of the occasional Wx carcass oozing down through a crack or hole. The Abbers have no way of reaching the Floor Sky, but a drop or two of the disgusting, rotting flesh of the Wx's from Outer Junn sometimes trickles down. The Frankites have developed a science out of the study of stuff that falls from the sky. They have formed theories of what the world above must be like. Theories of a world within theirs are called the "Crankules Inner Abbernun Conjecture" after the Frankite named Crankules who is said to be the first Abber to say, "I wonder if there's a world within our world?" The Frankites have lead expeditions into caves, crevices and holes in the ground. Most expeditions run into dead-ends; the ones that do not have never come back to report what they found. The Ee's say this just confirms what they have known all along, that Inner Abbernun houses a Door to the Other Side. Although a few Frankites say there are no doors, most agree that there may be something like a door somewhere in the universe. The Dazzites consider the Frankites research into doors their only useful function in society.

The Ee's spend their time in pursuit of the knowledge of mythologies. Some Ee's follow Father; some Ee's follow Quater; some Ee's follow Arven. Some follow Father and Quater; some follow Quater and Arven; some follow Father and Arven. Some Ee's follow all three together: Father, Quater and Arven.

Most Dazzites want nothing to do with a Door to the Other Side. They would be very interested, though, if someone found a door to another world that they could conquer.

Abberwabbee is the notable high priest of the Ee's. Kapangdazz, chief warrior of the Dazzites is plotting to assassinate him due to Abberwabbee's doctrine of peace which threatens the Dazzite warrior lifestyle.

Inner Abbernun - which is said to house a door to the other side. All of the Abber cultures have a mythology regarding the door and a special name that identifies that mythology. Here are some of the more popular mythologies:

Lipocarrutherrs - The door is all around us. This is the mythology of the door amongst a small group of Frankites, called the Ricks. They believe that the door is just a natural consequence of the evolution of all living things. They are fond of going out to the Eubendy forests and hugging the Eubendy trees. Ricks desire to become one with nature, then, they believe, they will be able see the way to the door. Until you become one with nature, they say, you cannot hope to see as nature sees. And, according to the Ricks, nature sees all.

Winthrrop Ballyhoo - We have already gone through the door. This is one of many mythologies found amongst groups within the Ees. This group within the Ees calls itself the Marffees. They believe whole-heartedly that there is a door, but they also believe that all have passed through the door in one instant sometime in the past. The Marffees say that since we are all on the other side of the door, there is no need to look for it.

Shempocalrrisian - Each of us has a door within himself / herself. This is also a mythology from a group within the Ees, call the Shempocalrrisianites. It is said that Shempocalrrisian found the door, but did not go through it. Instead, he ground the door to a fine dust then put the dust into the drinking water of Mezzo Abbernun. Since that day, the first time an Abber takes a drink of water, they are said to have a door to the other side within them. The Shempocalrrisianites hold a water-drinking-rite for their babies.

Rrmbek - We can find the door only when we have tallied up enough good deeds. Strangely enough, this is not another mythology from amongst the Ees, instead it comes from the Frankites. Those of the Frankites that believe this myth are pseudo-scientific and perpetuate the myth started hundreds of years ago by Jabberph. Jabberph was insane, but he was able to string together sentences full of scientific and theological sounding ideas. Those who did not know better and did not want to take the time to research Jabberph claims would say, "Hear, hear!" when he came to their street corner to speak. Jabberph, although enrolled in the Frankite schools, attended class only occasionally. He spent most of his time digging for imaginary buried treasure or counterfeiting money; with the latter he would pay classmates to do his homework for him. It was on what was to be the last of his treasure hunts that Jabberph said he found the scroll of Rrmbek.

Jabberph said that the scroll of Rrmbek explained that if one does enough good deeds one will be given a pair of X-ray glasses with which the door can be found. Jabberph said that good followers of Rrmbek who have disappeared are the only proof one needs to believe the authenticity of the scrolls (which, by the way, no one has ever seen). The fact that they disappeared, Jabberph writes, shows that they got their glasses and went straight to the door. No one has yet been found who can name a missing follower of Rrmbek.

Prrokoschmoko - Life stinks, and then you fall through the door; maybe. This mythology has a small support amongst all three castes of Abber.

Klarrczmun - Velmi dobrá bytost vytvořila dveře kdysi dávno a pouze řekla jednomu dobrému Abberovi, jak je najít. Předtím než je našel, ten to ovšem řekl jinému dobrému Abberovi a tak vědomost o dveřích šla dál skrze generace. Říká se, že se nějak dostala vědomost o dveřích na veřejnost, teď může každý najít dveře, if one goes about it the right way. To do so, one must attach oneself to a good and righteous person to get taken through the door when the righteous person goes through. This mythology also has a small support amongst all three castes of Abber. They are called Klarrczmun by other Abbers. The key here, it is believed, is to staple yourself to a righteous Abber so that when he does find the door and go through, you will go with him. This myth states that an Abber named Klabberz, who lived next door to Toogabberg, thought Toogabberg knew how to find the door. Toogabberg was a very nice guy, but Klabberz thought he was the nicest guy there ever was. Klabberz figured that if anybody had a chance of finding the door it would be Toogabberg. So Klabberz got a very powerful stapler and with it attached himself to Toogabberg. It is said that when Toogabberg found the door and went through, Klabberz went through, too. Therefore, Abbers who believe this myth are always looking for someone who is considered righteous to whom they can staple themselves. If a Klarrczmun is seen trying to staple himself to another Abber by other Klarrczmuns, they also will try to attach themselves. Usually, friends will help get a Klarrczmun off the nice Abber, but if an Abber is tackled by several Klarrczmun, the Dazzite police are summoned to remove them.

Burrntoowie - Arven vytvořil dveře a okamžitě stanovil, že jimi nikdo nesmí projít pod trestem smrti. He only told anyone about it to taunt them with its inaccessibility.

Flimperrty - Dveře byly přineseny do Vitřního Abbernunu Merlopaxem Kleptomaniakem. Je mnoho legend o Merlopaxovi; je to lidový hrdina mezi línými Abbery, kteří nechtějí být v žádné kastě. V tomto příběhu, Merlopax opustil Mezzo Abbernun a ukradl Dveře Jiné Straně A přinesl je zpět do Mezzo Abbernunu jen aby je ztratil a získal je Merlopaxpax Podvodník.

Appilow Pinsmarr - Dveře jsou darovány otcem. Není nic, co by komukoliv pomohlo najít dar dveří, musí ti je ukázat Otec samotný. A pak se musíte rozhodnout, jestli půjdete skrze dveře.

Innagorradavida - Jeden najde dveře během zápalu boje umírající vítěznou smrtí. Toto je oblíbený dveřový mýt mezi Dazzity.

Jyan't Rroeb't - Dveře jsou všechno, co je skutečné a všechno z Abbernonu je jen iluze.

Tingleyspald - Dveře postavila obrovská želva.

Rroy Al - Pouze 3667 Abberů smí projít dveřmi.

[Brut]

...